Herecké výkony a možnosti postprodukce (jež pracuje s ruchy, akustikou nebo hudební stopou, která leckdy vyznění díla podpoří) mohou mladého posluchače správným způsobem – a mnohdy výrazně – „zasáhnout“. „Pamatuju si, že když jsem si jako malý pustil nějakou rozhlasovou hru, možná i pohádku, (…) tak na mě velmi působila. Člověk si lehnul a stačilo trochu zajímavé hudby nebo vrznutí dveří, a už tu byla situace a už tu bylo napětí.“ (Vladislav Beneš, herec, dabér, interpret).

Audioknižní zpracování svým způsobem zhmotňuje a přibližuje dílo cílové skupině. Uskutečňuje vyprávění. Čili co by se mohlo v tištěné podobě jevit jako text ničím nevybízející k četbě, může mít v té audiální zcela opačný účinek – a to i s ohledem na další díla téhož autora nebo žánru. „Když příběh slyšíte, pořád si to představujete po svém. K dětem se díky tomu může dostat i náročnější literatura, kterou by si třeba ani nepřečetli sami.“ (David Matásek, filmový a divadelní herec)
 
Děti navíc milují hudbu, a tak si oblibu získá nezřídka právě ta audiokniha, kde je mluvené slovo doprovázeno veselými písněmi. Režisérka Jitka Škápíková například vzpomíná na natáčení audioknihy Mumínci a kometa takto: „Jedna z postav, Šňupálek, hraje na foukací harmoniku, takže jsme si nechali zhudebnit dvě písničky, které tam zpívá. Pak jsme je i nazpívali s podkladem harmoniky a Vladimír Javorský je ještě napískal.“ Sama Škápíková však tvrdí „Těžko ale formulovat recept, jak se dělá dobrá audiokniha (lhostejno, zda pro děti či dospělé). A upřímně řečeno, já sama v tom při práci nedělám rozdíl. Myslím ale, že víc než u jiných tady záleží na kvalitě textu samotného. Ze slabého textu nic převratného nevykouzlíte ani sebelepším zpracováním.“ (Jitka Škápíková, režisérka)

Co se týče interpretace, zdá se nanejvýš nezbytné, aby se při tvorbě audioknihy bavili její tvůrci. Pokud se nechají textem strhnout a jeho přetváření do zvukové podoby si užívají, nezbývá než doufat, že se tato energie přenese i na posluchače. „Prostě to děláme s láskou a společně si hrajeme. A hrajeme si i pro sebe ačkoli/přestože jsme dospělí. Při výběru interpreta se snažím vmyslet do toho, jak se bude umět k dětem přiblížit, jak bude autentický, uvěřitelný. Opravdovost, přirozenost, osobitost, vnitřní prožitek a hlavně představivost interpreta, to je klíč k dobré audioknize. A dětské zvláště.“ (Jitka Škápíková, režisérka)

Dobře, opravdově a barvitě zahraná četba by měla dětem usnadnit vyvolat představu, podnítit fantazii a svým způsobem nahradit knižní ilustraci. Michaela Mauerová v rozhovoru k audioknize Správná pětka na ostrově pokladů říká: „Číst doma dětem jako maminka, nebo být vypravěčem, který audioknihu zprostředkovává, je prostě rozdíl. Děti mi dokonce říkaly: ,Mami, to je těžký, když tam nemáš ty obrázky.‘ Mají totiž rádi ilustrace, které jim pomůžou dovyprávět příběh. Takže musím být ve svém projevu natolik barevná, abych jim ty obrázky nahradila.“ (Michaela Mauerová, divadelní a filmová herečka) „V tomhle byl úžasný Karel Höger, kterého všichni znají. V něm mám obrovský vzor (…), ta jeho živost, ta jeho schopnost vytvořit atmosféru a propadnout se do příběhu, zajímavě ho uchopit a barvitě vyprávět s pochopením pro dětskou duši, pro takový ten opravdový naivismus, který v každém dítěti je. To mě lákalo a při čtení mě baví.“ tvrdil herec Jan Vlasák v souvislosti s natáčením audioknihy Nekonečný příběh.

Schopnost herce si při četbě aktivně představovat dané prostředí a situace je zde snad ještě důležitější než při četbě pro dospělé. Jedině, pokud to „sami živě vidí“, teprve pak to mohou vidět i děti. „Kdybych měl srovnávat, tak po třech hodinách vyprávění pro děti jsem vyčerpaný stejně jako po třech hodinách četby pro dospělé, ale jinak. Pro děti mě vysílí to, jak měním jednotlivé hlasy, přemýšlím o nich. U audioknihy pro dospělé mě unaví to množství textu, že už dlouho hraju a mluvím.“ (David Novotný, filmový a divadelní herec). Audioknižní režisérka Jitka Škápíková v tomto směru dodává: „Kouzlo audioknižního projevu je totiž v tom, vytvořit si jasnou vizuální představu, klidně i v barvách, a tu pak posluchači předat hlasem. Čím přesnější ta představa je, čím jsou ty obrázky propracovanější, čím intenzivněji prožívá interpret to, o čem vypráví, tím lépe motivuje posluchačovu představivost, aby si pak on sám vytvářel ty svoje obrázky, svoje představy a fantazie.“ (Jitka Škápíková, režisérka)

Jak herci a režie přistupují k hlasové charakteristice jednotlivých postav v audioknihách pro děti, to si povíme v příštím dílu seriálu Udělat audioknihu.