Je to studio, kde se hledá finální herecký výraz, kde se pracuje s truchlivým nebo humoristickým vyzněním díla, jinak řečeno, kde se pracuje na důsledném zprostředkování myšlenky. Může k tomu docházet velice spontánně nebo naopak během dlouhé fáze zkoušení a diskusí s režisérem.

Tak jako tak musí herec paralelně zvládnout dvě základní disciplíny, které pro tento účel můžeme nazvat „mikročtení“ a „makročtení“. Mikročtení vyžaduje soustředění na výslovnost českých i cizojazyčných slov, artikulaci, techniku nádechů, rytmus, změny tempa, práci s důrazy a intonací. Makročtení naopak vyžaduje soustředěné ponoření do příběhu/tématu, pochopení situací, charakterového vývoje postav nebo vytváření postupné gradace. Makročtení je vysoko nad písmeny, tečkami a odmlkami. Odráží nikoliv jednotlivosti scénáře ale pochopení jeho vnitřní struktury a myšlenky díla. Klene se jako oblouk nad jednotlivými scénami, kapitolami ale i nad celým tělem předlohy.
 
„Nehledáme způsob, jak přečíst, ale jak co nejpřesněji pochopit – rozkrýt nejen myšlenky, ale hlavně kontexty. Protože to je základ plastické interpretace.“ (Michal Bureš, režisér) Už z toho hlediska se mikročtení musí odehrávat jaksi na pozadí coby do značné míry zautomatizovaný proces. Herec při něm na jedné straně vyslovuje, tvoří intonaci a reaguje na značky v textu. Na druhé straně se snaží být tímto procesem nerušen od prožitku a uchopení myšlenek díla, kdy pod vedením režiséra dbá na to, aby větu po větě četl právě po smyslu udávaném kontextem. Režisér Michal Bureš k tomu dodává: „Jednoduchá věta se dá přečíst mnoha způsoby. Rozdíl je v tom, co chceme tou větou sdělit, podle toho zvolíme příslušné prostředky.“

Schopnost kvalitního mikročtení je limitovaná především únavou. Herec často naráží na fyzické možnosti mluvidel a mentální schopnosti se koncentrovat. Navíc se po několika hodinách čtení může projevit i změna barvy hlasu. Je pak na režii, zda zakročí, či se toho pokusí využít ve prospěch vyprávění. Mnozí interpreti své možnosti už dávno znají, a tak se drží svých osvědčených postupů: „Vždycky si hodinu čtu a pak si potřebuju dát kafe a cigárko. A potom si zase hodinu čtu… a ta frekvence těch několika hodin tak docela příjemně uplyne.“ (Martin Stránský)

Avšak aktuální hlasové dispozice nebo únava mluvidel nejsou jedinými obtížemi, s nimiž se herci potýkají. Čtení dokáže docela dobře znepříjemnit i horko ve studiu za letních měsíců, vydýchaný vzduch nebo třeba obyčejný hlad: „Nejproblematičtější bylo, že můj žaludek dělá na mikrofon hluk. Buď mi kručelo v břiše hlady, nebo jsem se najedl a pro změnu vyluzovalo zvuky trávení.“  (Vasil Fridrich)

Do studia se herci snaží přicházet dobře vyspaní – jelikož únava může mít vliv na jejich výkon i hlas. Následně se patřičně rozmluví, aby mohli několik hodin pracovat a přitom nebýt v křeči. „Užíval jsem si, když se mi v jistou chvíli ve studiu podařilo, že jsem se na vlně emoce dostal do stavu, kdy pusa mluvila mnohem líp, než jsem u sebe zvyklý. Zjistil jsem, že v něčem už se na sebe mohu spolehnout, až sám žasnu, že to prostě dám.“ (Martin Myšička)

Všichni se snaží přečíst text nahlas, srozumitelně, po smyslu a zároveň neztratit intenzitu vyprávění. To vyžaduje maximální koncentraci, přitom natáčení je dlouhé: Nejde o hodinu dvě v rozhlase nebo ztvárnění jedné z rolí na jevišti, ale o vyprávění celého příběhu včetně všech postav. Vesměs se většina interpretů shoduje, že třetí čtvrtá hodina už bývá opravdu náročná. „Když jsem si text poprvé nahlas četla doma, snažila jsem se, abych čtyři hodiny udržela pozornost a zvládla to pak učíst i ve studiu. Ale už po dvou hodinách se mi strašně motala hlava a musela jsem si dát pauzu.“ (Lenka Zbranková)

Někdy se interpreti zaseknou a zacyklí na jednom místě. Tu a tam něco prostě nejde a nejde říct. A když už se v tom „hluchotěsnu“ písmenka rozpíjejí před očima, je čas na krátkou pauzu. Skončit dřív, to si však mnozí nemohou dovolit, jelikož náhradní čas na nahrávání by v diáři hledali jen těžko.

Po čtyřech hodinách natáčení odcházejí s „vykloubenými panty“, tvrdými jazyky a krčními svaly, které po hodinách miniaturního pohybu při čtení nutně potřebují rozmasírovat. Zato mohou mít skvělý pocit z dobře odvedené práce. Za něj však z většiny může nikoli řemeslná práce mikročtení, ale makročtení, kterému se budeme věnovat v následujícím dílu série.