Když už se interpret srovnal se stylem autora a přišel pro sebe se způsobem, jak odlišovat stěžejní charaktery postav, je na řadě, aby svou představu předal posluchačům. Aby ve spolupráci s režisérem udržel to, co je na příběhu nejzábavnější, správně dávkoval napětí nebo ironii, pakliže si to dílo žádá. A především, aby správně postihl (a nedeformoval) myšlenku. „Co je za textem, je u uměleckého díla důležitější než to, co je napsáno.“ (Michal Bureš, režisér)

Herci nezbývá než, aby si všechno, co říká, usilovně představoval. Jde o proces kontinuální vizualizace, která má za následek, že obraz, který interpret pro sebe stvoří, má šanci zafungovat i na posluchače. „V ten moment nejsem učitel, co předává něco žákovi, ale dostáváme se na stejnou úroveň. Vlastně to prožívám s nimi a ten příběh objevujeme společně.“ (Jan Maxián) Nejde jenom o to něco přečíst, ale formovat při tom danou situaci, být v ní a vydržet to i několik hodin, což může být velice vyčerpávající. „(Režisér) nechtěl, abych posluchače informovala o písmenech, z nichž se sdělení skládá; šlo o to, že se písmena jakoby ‚svezou‘ s pocity té postavy. A to pro mě byl masakr, nebylo to lehké.“ (Lucie Pernetová)
 
Znamená to být stoprocentně vnitřně aktivován a všechno vyjádřit slovy, hlasem, protože žádný jiný prostředek ke komunikaci s posluchačem narátor nemá. Nemůže to zahrát tělem jako ve filmu nebo na divadle, což pro herce může být leckdy (než si na to zvykne) frustrující. Na druhé straně, když se daří a interpret se naladí na příběh, vznikají skvělé nahrávky: „Po nějaké době se člověk při čtení dostává do takového transu, pořád je schopen číst a hrát, ale přestane úplně vnímat okolí a naplno se do příběhu ponoří. To je hodně zajímavá poloha a nikdy jsem podobně intenzivní pocit ze čtení neměl.“ (David Matásek)

Často interpretovu pozornost udržují dialogy, které jej nutí skákat mezi charaktery postav. A když i tak přijde únava, je čas na pauzu. Není nejspíš nic horšího než, když vyprávění ztratí energii: „Když má mít vyprávění (…) drive, tak nevím, čí jsem. Jako když nahoře na kopci nasednete na sáňky nebo si nasadíte lyže, a teď se pustíte šusem dolů a doufáte, že nespadnete. Víte, že to tam chcete dát na první dobrou, takže vám nezbývá než trochu riskovat, že se do toho pustíte, a pak vás třeba zradí mluvidla nebo vynecháte předložku… To k tomu patří, to je technická věc, ale bez toho by to nešlo (…).“ (Martin Finger)

Režisér se mezi tím snaží, aby byl hercům oporou a udržel četbu v tom tvaru a vyznění, které bude posluchači nejsrozumitelnější a přinese mu pravý zážitek. Herci by se měli spolehnout, že kdyby začali uhýbat špatným směrem, tak je upozorní. „Musím přiznat, že když už jsem četl jeden odstavec podesáté a z režie se opět ozvalo: „Stop!“ a zazněly další režijní připomínky, musel jsem zatnout zuby.“ (Jaroslav Plesl)

Režie by také měla pomoci interpretům najít ztracenou návaznost. Jednak dějovou, jednak situační. Podobně tu a tam pomáhá ověřit si intonace jednotlivých charakterů, pokud se na ně během odmlk mezi frekvencemi zapomnělo. Sami herci pak mají leckdy své vlastní (někdy svérázné) metody, jak si orientaci v předloze a náladách jednotlivých scén usnadnit: „U audioknihy Syn jsem si přiřazoval k jednotlivým kapitolám svoje vlastní názvy, abych se v tom množství textu, který audiokniha obnáší, lépe vyznal. Večer sedím a říkám si: Tak kde vlastně jsem? Jo, ‚Sonny v parku‘. Nebo: ‚Sonny to tam vystřílí‘, ‚Sonny má nůž pod krkem‘… Prostě jsem si vymýšlel nadpisy, které dávaly textu jistý leitmotiv, abych byl v obraze.“ (Petr Kubes)

Je tedy zřejmé, že se interpreti snaží uchopit audioknihu po částech i jako celek, a pro mnohé je to iniciační cesta, kdy se jejich vypravěč nebo hlavní hrdina pod tím široce rozkročeným obloukem makročtení proměňuje, získává zkušenosti, dospívá, „prohlubuje se“. Což může být pro mnohé velice silný (a náročný) zážitek: „Také jsem byl u Klubu rváčů schopen číst jenom nějakých 25–30 stránek za frekvenci. Kolikrát jsem opravdu seděl zapřený do židle a sbíral (…) sílu pokračovat dál.“ (Ivan Lupták)

V následujícím dílu série se zaměříme na jedno velice specifické úskalí nahrávání ve studiu, a tím je četba cizojazyčných slov.