Není kouře bez ohýnku
Rozhlasová dramatizace románu Není kouře bez ohýnku je dílem Vlasty Dvořáčkové, která tento příběh také přeložila do češtiny. Vyšel v nakladatelství Odeon ve svazku Třikrát slečna Marplová v roce 1972, tedy v době kdy detektivka – a tím spíš dobrá detektivka – byla u nás vzácností a stálo se na ní ve frontě. Po třiadvaceti letech a několika dalších vydáních, provázených neutuchajícím čtenářským zájmem, přišla Vlasta Dvořáčková, která je také autorkou několika původních rozhlasových her a dramatizací i řady literárních pořadů, s nápadem na rozhlasovou podobu detektivního případu s anonymními dopisy.
Není kouře bez ohýnku patří určitě mezi nejlepší dílka Agathy Christie, a to nejen pro dobře vymyšlenou zápletku, ale snad ještě víc pro velice živě zachycený kolorit malého anglického městečka a jeho svérázných obyvatel. Práce na dramatizaci měla však řadu úskalí: pro zhruba hodinovou hru bylo především třeba eliminovat některé postavy a motivy, zjednodušit a zpřehlednit rozsáhlý děj, velmi přesně charakterizovat jednotlivé figury a figurky a zachovat přitom jejich trochu panoptikální půvab.
A stejný úkol stál pak i před režisérkou Hanou Kofránkovou: převést detektivní šarádu do živého rozhlasového tvaru, udržet a stupňovat napětí a zároveň stvořit pro posluchače ten malý venkovský svět se všemi jeho líbeznostmi i podivnůstkami, s jeho tajemstvím i groteskními rysy. Základem bylo především obsazení všech rolí – protože právě v téhle hře opravdu „není malých rolí“: všechny postavy jsou důležité, všechny mají svůj význam.
Za jedenáct let, které uplynuly od rozhlasové premiéry, se „detektivka se slečnou Marplovou“ (jak zní podtitul) reprizovala už několikrát – vždy s velkým ohlasem. Jak se tvůrcům povedla, můžete teď posoudit sami. Hezký poslech!
text: Radioservis