Zpět

Bezútěšnost (tečka)

recenze, , 02.04.2020
Mona
Bianka Bellová před Jezerem napsala tři romány, ale až právě text z roku 2016 na ni významně upozornil. A tak nějak definoval specifický styl, jemuž se podvolila i nejnovější Mona.
Mona, útlá kniha, respektive v podobě zvuku krátká nahrávka, na Jezero v mnoha ohledech navazuje. Může to být ku prospěchu z řady důvodů: Bellová i tentokrát dokáže zakomponovat reflexi velmi aktuálních společenských problémů, a to aniž by (i tentokrát) ukotvila příběh do konkrétního času a prostoru. Přitom i v případě Mony právě prostředí postavy, stejně jako celé vyznění knihy, významně ovlivňuje. Příroda, krajina znesnadňující společnosti její fungování. A nejen ona, ale i další motivy, jako hroutící se systém, válka, akcentují dystopičnost románu.

I tentokrát Bellová formuluje věty spíše úsečně. I tentokrát jí nejde o tvorbu emocí skrze jejich explicitní popis, nýbrž prostřednictvím našich vlastních konstrukcí a prožití textu jako takového. Obdobně jako třeba ve filmech Roberta Bressona, i zde postavy mají působit spíše jako jakési zabstraktnělé bytosti. Nehrají a nedávají nám moc najevo, co prožívají. V tomto odstupu ale nezaniká možnost vše skutečně procítit, naopak! Už v Jezeře Bellová umocnila čtenářský zážitek právě pečlivě využitým odstupem a vedením nás, čtenářů, do situací, v nichž nám bylo (ne)příjemno. Možná by si to spíše zasloužilo pouze slovo nepříjemno, protože – a zdá se, že v Moně ještě o to víc, Bellová zachází s prvky, které mají tendenci ukázat společnost v její nefunkčnosti a bolestech.
 

A zde se přímo nabízí propojit charakteristiku románu s audioknižním zpracováním. Audiotéka s Hostem dali zatím největší příležitost Lence Krobotové, s jejímž hlasem se posluchači audioknih mohli doposud setkat jen velmi zřídka. Slušelo by se použít (ano, svým způsobem zprofanované) slovo kongeniální. Právě takový je Krobotové způsob interpretace. Jenže co může znít jako chvála, lze současně chápat jako varování. Mona už v textové podobě působí bezútěšně, když k tomu ovšem přičtete Lenku Krobotou, bezútěšnost se násobí.

Věty a odstavce románu jsou sice stručné, až úsečné, ale do značné míry si do nich při vlastní tiché četbě můžete alespoň malinko vpustit teplo. Nebo některé pasáže zrychlit, uzpůsobit je své snaze se nevpustit dovnitř tak moc. Krobotová však umocňuje strohost textu a definuje jeho rytmus – ten vám nedá šanci, naději. A nejde pouze o rytmus. Její zdrsnělá barva a intonace hlasu jako by nechtěla dát příležitost se nad věci povznést. Mona i díky vší své nekonkrétnosti (doba, místo) pak skutečně působí jako silně znepokojivý, obecně platný obraz nemocné a nešťastné doby.

Takže záleží jen a pouze na vás, zda chcete Monu skutečně více prožít. Pokud ano, audiokniha vám k tomu pomůže.