Zpět

Boží mlýny melou

recenze, Iveta Novotná, 08.09.2021
Manželovo tajemství
Australská spisovatelka Liane Moriarty je autorkou několika knižních bestsellerů, které čtenáře zaujmou zajímavě vystavěným příběhem, svižnými dialogy a nepřímou kritikou lidí z vyšší společnosti. Autorka je velmi oblíbená i v České republice, je proto s podivem, že na zvukové zpracování jejích románů jsme museli čekat až do loňského roku. Možná tuto prodlevu způsobilo velké množství postav, které mohou poslech činit příliš náročným, či styl vyprávění, ve kterém se na poměrně krátké ploše střídá několik zpočátku nesouvisejících příběhových linek.
První, kdo se nakonec odhodlal vstoupit do prostředí vyšší střední australské třídy byl Český rozhlas, který v listopadu 2020 uvedl čtrnáctidílnou rozhlasovou úpravu Moriartyové Sedmilhářek. Další knihy na sebe nenechaly dlouho čekat a těsně před prázdninami vydalo nakladatelství OneHotBook audio zpracování jejího románu Manželovo tajemství.

Odkaz na Sedmilhářky je zde na místě, protože oba romány mají mnoho společného. V obou tu máme tajemství, které muž skrývá před svou manželkou, ženu, jíž se toto tajemství bolestně dotýká, a dokonce i podobný styl vyprávění, který recipientům nejprve pomalu dávkuje jednotlivé osudy, aby je následně velkým zvratem spojil do jednoho.
 
Román Manželovo tajemství vyšel knižně v roce 2013 (tedy o rok dříve než Sedmilhářky), mělo by tedy jít o originálnější zpracování v podstatě téhož, avšak opak je pravdou. Jednotlivé postavy jsou poměrně ploché a onen zvrat je příliš předvídatelný (je možné jej tušit zhruba od třetiny knihy). Lze tedy říct, že Manželovo tajemství pro autorku představovalo spíše odrazový můstek k mnohem propracovanějším Sedmilhářkám.
 
Vydavatelství OneHotBook vydalo Manželovo tajemství v nezkrácené podobě, jisté změny oproti knize však ve zvukové podobě přece jen nalezneme. Jde o drobnosti, jako je například odstranění názvu australských cereálií, které českému posluchači nic neřeknou. Tyto změny jsou vždy opodstatněné a pro vývoj příběhu nejsou nijak důležité.
 

Audioknihu načetla Tereza Bebarová. Herečka převážnou část četby stráví v roli vypravěčky, jejíž hlas je neutrální, civilní a velmi příjemný pro ucho. Ve vypjatějších pasážích ale nad civilností začíná převládat úsečná naštvaná intonace (je tematicky a dějově omluvitelná), která je naopak velmi nepříjemná a po delší době se může přenést i na posluchače. Třetí rovinu projevu Terezy Bebarové tvoří přizpůsobování hlasů jednotlivým postavám. U ženských postav jsou intonace celkem uvěřitelné (zejména hlasová proměna Cecilie od sebejisté paničky až po zmatenou a šokovanou manželku a matku je velice dobře ztvárněná). Mužské postavy však naopak mohou v některých situacích znít neuvěřitelně (zejména mužný pan Whitby) a pokus o hlasové ztvárnění dětí působí ve všech případech infantilně a komicky.
 
Na tomto místě je ještě nutné podotknout, že Bebarová mezi intonacemi ženských postav často váhá. Působí to, jako by si nebyla jistá, kterou zrovna použít. Jako by nevěděla, která intonace patří které postavě. V kontextu této váhavosti značně selhává i režie, kterou měla na starosti Jitka Škápíková. Nejenže režisérka evidentně se trápící herečce nijak nepomáhá a místo toho ji nechává se „topit“ v přemíře postav a jejich hlasových interpretacích, ale posluchači se může zdát, že snad ani nebyla přítomná na natáčení. Jak jinak si totiž lze vysvětlit, že jméno jedné z hlavních postav Cecilie Fitzpatrickové (a celé její rodiny) Tereza Bebarová vždy čte ve tvaru Fritzpatricková. Ono přidané R sice nijak zásadně nemění příběh, ale je z té kategorie nedůsledností, kterých by se vydavatelé audioknih neměli dopouštět.