Zpět

My hoši, už třikrát spolu mluvíme

recenze, , 28.11.2016
Bylo nás pět
Příhody Petra Bajzy, Tondy Bejvala, Édy Kemlinka a dalších postav oslovily už několik generací čtenářů a posluchačů. Pouhých sedm let po vydání knihy, přesněji od listopadu 1953 do 11. března 1954, měla na tehdejším Národním okruhu Praha premiéru dnes již legendární četba na pokračování Bylo nás pět v neopakovatelné interpretaci Františka Filipovského. Od té doby byla mnohokrát rozhlasem reprízována a není divu – láskyplné hercovo podání, v němž se dokázal dokonale převtělit do myšlení malého kluka a barvitě a osobitě vykreslit i ta nejzadnější zákoutí dětské dušičky, si neustále získává nové příznivce. O to smutnější je skutečnost, že tato nahrávka sice byla Supraphonem několikrát reedována, avšak ani poslední čtyřdiskové vydání, i přes horlivé ujišťování vydavatele slibující nekrácenou verzi, nenabídlo její kompletní záznam. Na ten tedy zákazníci marně čekají už více než šedesát let.
Je známo, že Karel Poláček svůj humoristický román napsal v těžkém období druhé světové války, v době, kdy z rasových důvodů nesměl publikovat, krátce před transportem do Terezína a následně do Osvětimi, odkud se už nevrátil a vydání knihy se nedožil. To si dobře uvědomoval Arnošt Goldflam, druhý interpret Bajzových příběhů, když pod vedením režisérky Jitky Škápíkové nastudoval několik vybraných epizod románu pro audioknihu, kterou před časem vydaly Levné knihy. Goldflam samozřejmě zachoval humornou stránku románu, nicméně v jeho hlase bylo též možné rozpoznat bolest a smutek dokládající nelehký vznik slavného díla. Audiokniha tak dodala románu zcela nový rozměr, k němuž zajímavým způsobem přispěl i skladatel Jaromír Klempíř, když pro hudební předěly složil rozpustilé melodie zahrané na syntezátor, jehož zvuk připomínal rozladěný klavír.

Až donedávna tedy posluchači neměli možnost pořídit si nijak neupravovanou a nekrácenou zvukovou podobu románu Bylo nás pět. Tento dluh však splácí vydavatelství OneHotBook, které se rozhodlo natočit kompletní Poláčkův text a to opět v originálním provedení. Režie se znovu ujala Jitka Škápíková a obsadila zkušeného rétora audioknih, herce s vynikajícími interpretačními schopnostmi, Jana Zadražila, který si s mikrofonem doslova tyká. Uchopení předlohy se vrací k pohledu malého chlapce, ovšem v žádném případě nekopíruje přednes Františka Filipovského a nabízí zcela odlišné dětské vyjadřování. Zatímco Filipovského hošík si vyloženě libuje v používání všemožných spojek a přehnaně se snaží mluvit dospěle, což mu z pochopitelných důvodů nejde a ve svém hrdém projevu nechtěně kombinuje výrazy archaické s hovorovými a jazykově špatně utvořenými, Zadražilův Petr se představuje jako velký mudrlant, který si při svém breptání ani neuvědomuje, jak nám tu naši mateřštinu krásně przní. Jan Zadražil se ovšem neomezil pouze na předvádění malého rozumbrady a ze spousty dospělých, za pomoci rozličných intonačních změn svého hlasu, vytvořil velké množství komických postaviček v rozličných situacích.
 

Titul navíc doprovází nápaditá a bohatá hudební složka. Vedle indických motivů, které dokreslují prostředí, ve kterém se Bajza ocitl při spálovém onemocnění, je to bohatá škála veselých melodií a variací na lidové písně v doprovodu klavíru a houslí. Několik hochů, kteří spolu mluví, se totiž učí hrát na housle, a právě odkazy na lidové písně se v Poláčkově knize často objevují. Jejich zastoupení v audioknize představuje ukázky toho, co se děti učí při hraní na hudební nástroj a jak to na takové hodině může znít, a zároveň zde fungují i jako Bajzův trest. Dodejme, že na klavír hrál Petr Berki a houslových partů se ujala Karolína Škápíková – zvukařka audioknihy a dcera režisérky.

Drobnou vadu na kráse jinak perfektně zrealizované zvukové knihy tvoří určitá nedůslednost v rozdělení kapitol do jednotlivých souborů. Režisérka na mnoha místech zcela správně a logicky spojila několik dějově na sebe navazujících epizod dohromady a to buď hudebním předělem či hercovou intonací, při konečné úpravě nahrávky však bohužel také několikrát došlo k chybnému sloučení dvou nesouvisejících kapitol do jedné stopy a v jednom případě je začátek nového příběhu součástí již skončeného. Tyto nedostatky však nemohou v žádném případě odradit od poslechu, nechť jsou ale doporučením pro pečlivější závěrečné úpravy jinak hotového díla. 

Bylo nás pět v podání Jana Zadražila má ambici oslovit i tu skupinu posluchačů, kteří považují knihu pouze za povinnou součást školní docházky, a jistě si najde cestu jak k dětem, tak i k jejich rodičům.