Těm, kdo by snad neznali Jiřího Ortena, připomeňme alespoň několik málo základních údajů: Židovský básník Jiří Orten (vlastním jménem Ohrenstein) se narodil roku 1919 v Kutné Hoře, kde se také dodnes na jeho počest pořádá literární festival (a zároveň soutěž pro mladé básnické talenty) Ortenova Kutná Hora. Jeho jméno nese krom festivalu například kutnohorské gymnázium, nebo literární ocenění Cena Jiřího Ortena, jenž je každoročně udělována autorům do věku třiceti let, a to za básnické nebo prozaické dílo.

V letech 1939 a 1941 stačil Orten vydat sbírky Čítanka jaro a Ohnice, v mezidobí pak pod pseudonymem básnické knihy Cesta k mrazu a Jeremiášův pláč. Těsně před smrtí stihl připravit svou pátou sbírku Elegie, obsahující devět úchvatných skladeb, patřících – dle skromného názoru recenzentova – k poetickým vrcholům (přinejmenším) své doby.

Básně Jiřího Ortena se – vedle tichého čtení – těší též oblibě v podobě audiální. Kupříkladu v roce 2019 interpretoval kompletní Elegie (vydal Galén) přední český recitátor a zásadní postava tuzemského literárního života Mirek Kovářík (1934–2020), možná nejznámější je pak naprosto brilantní četba Ortenových textů hercem Janem Hartlem, která vyšla na vinylové desce v roce 1984 pod názvem Tisíc nahých trápení, přičemž závěrečnou báseň nahrávky (Sedmá elegie) skvostně interpretuje Viktor Preiss.

Jako o mírně pozapomenutých můžeme pak mluvit o nahrávkách, které recitoval básníkův mladší bratr, rozhlasový herec Zdeněk Ornest (1929–1990). A právě ty Supraphon digitálně zpřístupňuje současnému posluchači v audioknize Čemu se báseň říká. Vzhledem k tomu, že se jedná o starší nahrávky, musí posluchač pochopitelně počítat s ne úplně čistým zvukem a také s různou kvalitou jednotlivých stop. Avšak rozhodně nejde o nic, co by činilo poslech nepříjemným nebo hůře stravitelným, všemu je rozumět bez problému a je znát, že vydavatel udělal při digitálním přepisu maximum pro to, aby zajistil posluchačům příjemný a ničím nerušený zážitek.

Než však zazní samotné básně, dostane se posluchači nahrávky ještě unikátnější, byť velmi truchlivé. Audioknihu otevírá autentický dvouminutový záznam vyprávění básníkovy maminky, Berty Ohrensteinové, která zde vzpomíná na úplně poslední setkání se svým prostředním synem Jiřím, kterak odjížděl do Prahy coby doprovod mladšího bratra Zdeňka do židovského sirotčince, neboť život v Kutné Hoře stával se v protektorátu pro něho již příliš komplikovaným.
 
Po tomto smutném úvod následuje pětice Ortenových básní v emotivním přednesu právě jeho mladšího bratra Zdeňka. Konkrétně se jedná o texty Čemu se báseň říká (ze sbírky Čítanka jaro), Noční (Ohnice), Takový smutný den (Cesta k mrazu), Malá odpověď velkému proč (báseň z jednoho z Ortenových deníků, konkrétně Žíhaná kniha). Básně, z nichž stopáž žádné nepřesahuje půl druhé minuty, uzavírá bezmála sedmiminutová Devátá, závěrečná skladba Elegií. Ornestův projev je skutečně citlivý, z každého verše, který zazní, je slyšet hluboké pochopení, umocněné snad osobním vztahem interpreta k autorovi. Avšak i bez vědomí této spřízněnosti je poslech pro milovníky Ortenovy poezie skutečným požitkem, například z jemného chvění Ornestova hlasu v básni Noční přechází na recipienta až fyzické mrazení, nesmírně působivá je též práce s důrazy v Deváté.

S melancholickou náladou nádherných Ortenových veršů ladí i hudba, předělující jednotlivé básně, přičemž poslední verše Deváté se tiše ztrácí v rázných a temných tónech klavíru. Hudba v audioknize umocňuje nejen celkovou atmosféru, ale také podtrhuje umělecký účin veršů a jejich profesionální přednes (byť nahrávky Jana Hartla jsou ještě o něco senzitivnější a na poslech příjemnější), v němž vyniknou nejen významy textů, ale též básníkova metrická preciznost a obdivuhodný cit pro jazyk. Čemu se báseň říká by rozhodně nemělo fanouškům Ortenovy poezie uniknout, zároveň však může být tato krátká nahrávka prořezávající autorovu tvorbu prvním stupínkem pro ty, kdož se chtějí s tvorbou Jiřího Ortena teprve seznámit.