Petra Dvořáková se ve své novinkové knize Dědina k teplákům, do kterých se narodila, odhodlaně hlásí. Audioknižní verze pak všem těm traumatům z poměrů na dědině přidává nesmírně autenticky znějící promluvy. Přímá řeč, především však vnitřní monology několika vesničanů se hrnou jako proud povzbuzený vydatným deštěm, který do stružky spláchnul všechnu špínu, nenaplněné tužby i dávná rodová příkoří.

OneHotBook nedávno představilo od stejné autorky jednohlasou audioknihu Chirurg v režii Jitky Škápíkové, která se nyní ujala i Dědiny. Text tentokrát není výpovědí jednoho unaveného pětačtyřicátníka, ale mozaikou tvořenou sedmi vypravěči zastupujícími různé generace a obě pohlaví. Zvuková kniha přirozeně odráží toto rozložení, takže posluchače čeká sedm narátorů připravených utkat se s použitým nářečím.

Poučená, profesionální a emocemi nadupaná četba vyloupne ze stránek knihy šťavnatý zvukomalebný jazyk, který spisovatelka v knize bravurně zachytila. Zatímco vnímání jiné než spisovné řeči čtenáře zatěžuje, posluchačovo ucho doslova nadšením křepčí. Je to tam! Herci čtou, jako by zpívali z partesu.
 
Když na nás, tedy na maló Petrunu, Pavla Tomicová coby přísná bábička hókne, nadskočíme. Jakmile alkoholem zpitomělý Laďa čučí na cirguli a cosi si hlasem Jiřího Vyorálka mumlá, už tušíme potíže. Dita Kaplanová v roli Maruny v duchu počítá smažínky a ledňáky a my jsme v té ošuntělé prodejně s ní. Slyšíme na Věruny „dědi“, kterým oslovuje dědouška v posledním tažení, a nabízí mu trochu čaju. Rozumíme i starostem nemluvného Josefa v podání Jaromíra Dulavy. Ani jednomu interpretovi není co vytknout.

Audioknihu uvozuje hlášení místního rozhlasu, který zve k poslechu. Karikaturní zkreslení, komediální vsuvky ani plakátové pranýřování obecných nectností nás však nečeká. Dvořáková nás postupně nechá nahlédnout klíčovou dírkou do několika domácností, několika rodin a několika hlav a navzdory drobnokresbě pečlivě vybírá typické rysy. Není drbnou, je špionem, který slyší, co ostatní slyšet nemohou, přestože neustále šmírují sousedy přes plot a chtějí vidět do oken a nejlépe až do talíře.

Působivost knihy není v dějových zvratech, ale ve vykreslení pocitu, že ty vesničany vlastně známe, jen jsme se nikdy nezamysleli nad tím, co si doopravdy myslí. Hraní naoko, aby si sousedi neřekli a nepomluvili nás, je jedním z nejcharakterističtějších rysů vesnického života. Dvořáková dala postavám možnost své postoje, chování a motivace obhájit. Nakonec se tedy zdá, že dědina je jen jiné jméno pro patovou situaci. Čas zde běží pomaleji a na staré křivdy se nikdy úplně nezapomene. Díky za tuto sondu.