Dvanáct hodin vyprávění o životě slavné spisovatelky je, stejně jako jeho literární předloha, rozděleno do tří částí, které původně vznikly jako tři desetidílné rozhlasové seriály. Volně na sebe navazují a pojednávají postupně o dětství a dospívání samotné autorky, o její roční léčbě tuberkulózy v sanatoriu a nakonec o životě s manželem a s dospívajícími dcerami na ostrově Vashon. Režiséři Vlado Rusko a Lukáš Hlavica vybrali pro každou část jinou interpretku – Martinu Hudečkovou pro Kdokoliv může dělat cokoliv, Taťjanu Medveckou pro Morovou ránu a Vilmu Cibulkovou v případě Dusím se ve vlastní šťávě.

Technicky nelze ani jedné z nich nic vytknout. Martina Hudečková svým lehkým přednesem „jakoby mimochodem“ referuje o všech radostech i katastrofách autorčina života během hospodářské krize. Její přednes je dokonalý, trefný a příjemně souzní s atmosférou příběhu. Taťjana Medvecká zase svým jemným, lehce nosovým hlasem navozuje dokonalý pocit, že příběh vypráví sama autorka, ležící právě na lůžku v sanatoriu. Hovoří dostatečně potichu, aby ji nezaslechla hlavní sestra, leč s prožitkem, jakoby vyprávěla o sobě samé. Oproti tomu sarkastická Vilma Cibulková, disponující altovým, lehce chraplavým hlasem, nemá sebemenší problém přesvědčit posluchače, že puberta je něco, co si každý rodič musí prožít, aby pochopil, že se některé věci skutečně nedají popsat. Každou z částí doplňuje velmi vhodně zvolená dobová hudba, která jednak atmosféru dokresluje a taktéž odděluje jednotlivé kapitoly.

Zdá se, že audioknize Co život dal a vzal nelze nic vytknout, přesto lze jednu drobnost zmínit. Obsazení tří interpretek, z nichž každá pochopitelně přistupuje k přednesu odlišným způsobem, je zcela v pořádku u tří samostatných seriálů. Ty k posluchačům Českého rozhlasu připlouvaly v premiérách v rozmezí jednoho roku, tedy s dostatečným odstupem na to, aby mohly být vnímány jako svébytné příběhy. V audioknižním vydání, které počítá s intenzívnějším poslechem, však stejný model poněkud rozbíjí celistvost příběhu. Pojetí každé části mírně mění charakter postav, návaznost je díky tomu méně čitelná a některé drobnosti, které propojují jednotlivé části, jako je například vývoj vztahů mezi sourozenci, mohou posluchačům unikat.
 
Je pravděpodobné, že kdyby celou trilogii namluvila jediná narátorka, byť kterákoliv z těchto tří dam, vyzněl by příběh Betty MacDonaldové pokaždé trochu jinak. A vlastně – vzhledem ke kvalitě jejich přednesu je skoro škoda, že se tak nestalo. Vždyť proč si neposlechnout celých 12 hodin rovnou třikrát?