Zpět

Návrat k dýchání aneb Za mamuta bylo líp

recenze, , 20.07.2022
Dech
Dech – jedna z nezastupitelných životních funkcí a zároveň automatická a často přehlížená činnost. Proč bychom svému dýchání měli věnovat mnohem více pozornosti, než většina z nás dělá, se rozhodl vyzkoumat a sepsat americký žurnalista a bestsellerista James Nestor. Jeho knihu Dech vydalo minulý rok brněnské nakladatelství Host, audiální podoby se v letošním roce ujalo vydavatelství Progres Guru, které svěřilo intepretaci Zbyšku Horákovi.
Po environmentálně zaměřené knize Deep (2014) a mnoha dalších úspěšných projektech, publikoval v roce 2020 James Nestor novou knihu Breath: The New Science of a Lost Art, v češtině vydanou pod názvem Dech: Nové poznatky o ztraceném umění. Ta udělala z Nestora světově známého autora, byla přeložena do více než tří desítek jazyků a mimo jiné přestavila jeho práci českým čtenářům a nyní i posluchačům audioknih.
 
S čím máme tu čest? S tak trochu new age a s tak trochu populárně naučnou knihou o správném dýchání, vymezující se – jak je v tomto směru a žánru očekávatelné – proti západní medicíně. Autor částečně odmítá její poznatky, přestože jiné zase přijímá a vychází z nich – nutno zdůraznit, že zejména v epilogu přínos moderní medicíny opatrně uznává, čímž se od většiny moderních guru odlišuje. Autor ovšem ve svém textu nevynechá ani new age evergreeny jako vyzdvihování údajných praktik „téměř neznámých“ indiánských kmenů spjatých s přírodou či stesk po staré dobré přirozenosti života v pravěku, kdy byl svět ještě v pořádku. Dojde i na některá ezoteriky oblíbená tvrzení, např. zkazky o dávné praxi dýchání nahrazujícím jídlo, což autor dokládá jakýmisi legendami o době prehistorické, v níž údajně lidé vůbec ještě nepotřebovali jíst a jejich plíce fungovaly podobně, jako při fotosyntéze u rostlin.
 
Ač mnohá jiná autorova tvrzení zní smysluplně a rozumně (snad i revolučně), upřímně si v některých věcech nejsem zcela jistý jeho důvěryhodností. Kolik toho posluchač Nestorovi uvěří, co z knihy bude brát vážně a co jako úplný nesmysl, necháme raději na něm. Je ovšem pravda, že širokou škálu informačních zdrojů, vlastních zkušeností a experimentů ani inovativní pohled na prohlížený – a přitom bytostně důležitý – fenomén mu upřít nelze. Výsledkem je sice v lecčems sporná, ale v nemálo věcech zase opravdu zajímavá a jedinečná, kniha.
 
Interpret Zbyšek Horák ji čte s poměrně vysokou mírou teatrálnosti, přičemž jeho dikce zároveň tak trochu zní, jako by předčítal pohádku, nikoli knihu vydávající se za literaturu faktu. Na druhou stranu je takové pojetí posluchačsky atraktivní a zábavné, i když vyvstává otázka, nakolik vhodné. Zároveň je třeba zmínit, že i méně záživné pasáže díky Horákovu podání zkrátka nenudí. Nejsem si však zcela jistý, zda pro svou zábavnost občas příliš neodvádí pozornost od vážně míněného obsahu. Tím mám na mysli například (sám o sobě povedený) karikující hlas doktora, stojícího na počátku Nestorem popisovaného dechového experimentu tvořícího jádro knihy. Zmíněný doktor zní opravdu komicky, Horákovi se daří vytvořit i v nebeletristické knize dobře zapamatovatelnou postavu. Přesto, že interpret zvolil poměrně zvláštní pojetí, dá se na něj vcelku dobře zvyknout a je nutno přiznat, že výsledná nahrávka se poslouchá velmi dobře a příjemně, v obecné rovině nelze Horákovu projevu vytknout prakticky nic.
 

Pokud v audiálním zpracování Nestorova Dechu lze něco skutečně objektivně postrádat, je to hudba nebo jiné zvuky sloužící coby předěly mezi kapitolami nebo jinými delšími pasážemi. Jedinou hudbu v celém díle tak najdeme na samém začátku a stejnou pak znovu na úplném konci audioknihy, kde slouží coby podkres ke čtení informací o titulu, v závěru je pak informace rozšířená o reklamu na další vydavatelovy knihy. Ač je projev Zbyška Horáka profesionální, k tomu velmi živý a dynamický, alespoň nějaké hudební pasáže by devítihodinovému poslechu slušely. Přitom stačilo v krajním případě použít stejnou hudbu, jaká zazní na začátku a konci, neboť ta k mírně ezoterickému ladění textu dobře přiléhá. Navíc by se přímo nabízelo využít jako předěly různé zvuky dechu (s nimiž by se dalo pracovat při troše představivosti opravdu velmi kreativně), ať už propojené s hudbou, nebo samostatně, třeba ve formě rytmického dýchání. K ničemu podobnému se však režisér/ka neuchýlil/a. Škoda.