Havelkova komedie, oceněná Cenou Marka Ravenhilla a Českým lvem za scénář, má velkou výhodu: její stavba je snadno přenositelná jak na jeviště, tak na filmové plátno i zvukový nosič. Proto nemuselo při této inscenaci dojít k větším úpravám textu, a přesto funguje.
 
Vlastníci na prostoru schůze sdružení vlastníků jednotek umožňují tisícům nešťastníků, kteří se kdy takových setkání museli účastnit, vzpomenout si na sousedy, kteří bez jakýchkoli znalostí, ale zato s pevným názorem blokovali a prodlužovali jednání. Recenzent může odpřisáhnout, že větu „za nás se žádný odměny výboru nedávaly“ a podobné perly slyšel i na jednáních vlastního SVJ. Hra však není jen čistou komedií – na pozadí domovní schůze ukazuje obecnější obraz současného světa kolem nás. Ať už jde o lidi, kteří hážou ostatním klacky pod nohy jen z prosté zlomyslnosti postavené na úroveň filozofie, nebo o ty, kteří dokáží s nepopsatelnou elegancí využít nastalého chaosu.
 
Zvukovou inscenaci režijně připravila Natália Deáková ve spolupráci s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou a zvukovým mistrem Petrem Kalábem. Pochválit lze již na úvod dobře provedený casting: Tereza Dočkalová jako paní Zahrádková, Taťjana Medvecká jako úřednice Roubíčková nebo Zuzana Kronerová coby paní Horváthová dokáží se svými postavami zcela souznít a přesvědčivě je podat.


 
Zoufalou a předem k záhubě odsouzenou obětí této tragikomedie je samozřejmě předsedkyně SVJ Zahrádková, kterou Tereza Dočkalová vybavila příjemným a trochu unaveným hlasem. Její úvodní snaha vést celou schůzi konstruktivně, „abychom se už konečně někam pohnuli“, musí samozřejmě narazit a my jen sledujeme, jak se její naděje a předsevzetí hroutí pod tíhou tisíce schválností. Dočkalová dokáže už v počátku hlasem naznačit, že to rozhodně není první schůze, které v této sestavě předsedá a že předchozí pokusy nebyly úspěšné. Občas se ještě pokusí vzepnout ke konstruktivnímu projevu, všechno však míří k nejhoršímu možnému konci. Taťjana Medvecká pak se svou ďábelsky stupňovanou pedanterií dokáže přivést k nepřístojnosti i naprostého flegmatika. Zuřivý animální primitivismus bývalých domovních důvěrnic, které se jen těžko smiřují s pádem do zasloužené bezvýznamnosti, výtečně předvádí Zuzana Kronerová. Její Horváthová je ubohá se vší tou pavlačovou ukřičeností, s umíněnou nevzdělaností, s níž neustále opakuje naučené sousloví „střet zájmů” i se zažitým rasismem a homofobií.
 
Obětí jejích útoků je pan Polański, Polák, žijící život svobodného mládence. Ve hře zastupuje liberální křídlo obyvatel domu. Chce inovovat, mít lepší bydlení, žít jinak než starší osazenstvo. Nedokáže se ovládnout, když mluví paní Horváthová nebo soudruh Kubát a říká jim do očí, co si myslí. Navíc je to homosexuál. S přiznaným cizím přízvukem jej ztvárnil Michal Sieczkowski.
 
Svou filmovou roli si tu zopakoval Jiří Lábus jako bolševik Miloš Kubát, bývalý předseda SVJ. To on je hlavním hybatelem děje (než jej ze sedla vyhodí jiní), to on měl po převratu dost peněz a málo slušnosti, aby skoupil hned několik bytových jednotek (jednu i s nájemníkem, stařičkým profesorem v podání Viktora Preisse). Díky tomu teď má právo říkat donekonečna svoje „ne” na jakoukoliv inovaci, na jakékoliv zlepšení stavu domu. „Ne je důvod, ne je argument, ne je moje právo. Ne ne ne ne ne, mě nepřehlasujete, já mám tady tři jednotky!”, říká s úšklebkem a ukazuje tak životní postoj mnoha jemu podobných.
 
Podobné stanovisko zastává – byť z jiných pozic – také podnikatelka Procházková, kterou vynikající Dana Černá vybavila až kovovou tvrdostí, elegancí a neústupností. Jejím antipodem je její správce majetku Novák. Petr Čtvrtníček jej pojal jako vysloužilého veksláčka, schopného zařídit pro kohokoli cokoli.
 
Naprostou uměleckou prohrou je bohužel pojetí postavy pana Švece v podání Leoše Nohy. Tento jednoduchý primitiveček je už v Havelkově textu přehnaná karikatura. Herecká šarže, kterou ho Noha obdařil, ji však ještě znásobuje, což nahrávce rozhodně neprospívá. V závěrečném finále je pak tragické vyústění, k němuž minipříběh pana Švece směřuje, zcela zmarněno špatnou prací s temporytmem a pauzou. Ať už to byl herecký nebo režijní záměr, nezafungoval. Počkat, dát si načas, to je někdy to pravé umění.
 
Tím se dostáváme k hlavnímu problému inscenace: navzdory výtečným hereckým výkonům u většiny zúčastněných se nedá zamlčet, že zkušená režisérka Deáková v tomto případě nedokázala inscenaci udržet v přirozeném tempu. V důležitých pasážích zbytečně spěchá, nenechává věci vyznít, jako by bylo nutné už už spěchat k další scéně. Proto nefunguje scéna porodu, proto nefunguje již zmíněný výstup Leoše Nohy.
 
A konečně poznámka na závěr: nahrávka Vlastníků je k poslechu pouze v mobilní aplikaci Audiotéky. Nelze si ji stáhnout do vlastního přehrávače, musíte jen přes „apku”. Autor těchto řádků nepoužívá chytrý telefon, a tak si při psaní této recenze užil pěkné martýrium, než se k nahrávce vůbec dostal. Lze pochopit, že v případě takto skvostně obsazené inscenace si její producent snaží chránit svou investici před piráty, neměl by však zapomínat, že by se tak nemělo nikdy dít na úkor platícího zákazníka a jeho pohodlí.