Spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová patří mezi důležité osobnosti tuzemského knižního trhu a české knižní kultury. Jakožto zakladatelka známého Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě nebude jistě mnoha čtenářům a čtenářkám neznámá. Její vlastní literární tvorba však doposud stála spíše v pozadí dalších četných aktivit, setkávali se s ní spíše literární fajnšmekři či ti, kdo sledují scénu víceméně lokálního charakteru. Její novinka Dům pod náměstím (vydaná jako jedna z mála autorčiných knih ne „domácím“ nakladatelstvím Hejkal, ale brněnským Hostem) však již od vydání rezonuje v širší čtenářské obci, plní sociální sítě a podle všeho šíří povědomí o autorce i mezi mladší ročníky. Byť není letošní novinka jediným audioknižním zpracováním jejího díla, troufám si tvrdit, že už v tuto chvíli je tím, které doposud vzbudilo největší pozornost.

Hejkalová ve svém aktuálním románu sází na podobnou notu, jako mnohé jiné populární autorky a autoři posledních let u nás – vypráví rodinnou kroniku, orientovanou na devatenácté a o něco více i dvacáté století, po časové ose s přesahy v obou směrech. Od mnohých jiných se však odlišuje perspektivou, neboť vypravěčem svého románu ustanovila dům, který nehybně stojí nedaleko náměstí jistého menšího města, a který ve své paměti zachycuje dění tak, jak ovlivňuje jeho obyvatele. Usedlost a nehybnost domu/vypravěče tu kontrastuje s – zrychleně a často z odstupu popisovanými – osudy jeho majitelů, které jsou nezřídka neveselé. Tím autorka zdůrazňuje ústřední myšlenku, že věkovitý dům je tu hlavní, skoro až věčný, zatímco lidé se svými krátkými životy jen přichází a odchází.

Tomu odpovídá i projev Miroslava Táborského, který domu propůjčil hlas a pojal vyprávění s nepřeslechnutelnou shovívavostí nad lidským hemžením. V jeho projevu je však znát nejen ona shovívavost, ale i náklonnost, někdy až láska k majitelům a často též údiv nad jejich konáním a zájem o osudy svých obyvatel, což opět dobře koresponduje s textem autorky. Tyto emoce ovšem Táborský spíš jen naznačuje, nepřehání je, čímž ve výsledku utváří dojem na jednu stranu živý a pro poslech příjemný, na druhou nedává zapomenout, že vypravěčem je nehybná stavba. Táborskému se daří najít správnou hranici mezi statičností a zábavným projevem, což je pro knihu Dům pod náměstím ideální pojetí.

Poslední třetina románu se odehrává v současnosti, děj autorka přesouvá do období koronavirové pandemie a slovo vypravěče dočasně namísto domu propůjčuje vysokoškolské studentce, která o stavbě (a o rodině, jenž zde žila poslední tři generace) píše diplomovou práci. Roli interpretky tedy přebírá Veronika Lazorčáková, jindy výborná, zde sice precizní a bezchybná, avšak vedle Táborského (s nímž se od poslední třetiny střídá podle toho, zda zrovna vypráví dům nebo studentka) tak nějak spíše sekundující. Působí důstojně a příjemně, ale pořád je jasné, kdo tuto nahrávku táhne nahoru. Na druhou stranu jistá melancholie, kterou Lazorčáková pro svůj projev zvolila, odpovídá textu, stejně jako náznak revolty vůči autoritám v jiné pasáži, popřípadě ironie, s jakou čte poznámky vedoucího své práce. Emocí tu najdeme více, Lazorčáková – podobně, jako Táborský – pracuje s jejich jemnými nuancemi, čímž posluchače neruší, ale zároveň dává citlivějším recipientům na srozuměnou časté změny ve vypravěččině přístupu k různým jednotlivostem, k nimž se vyjadřuje, což nelze neocenit.
 
Není také její chybou, že party, jichž se ujala, nejsou pro poslech tak zábavné jako pasáže interpretované jejím kolegou. Táborskému zkrátka připadl originálnější a lepší text, zatímco při změně hlediska vypravěče ztrácí román Hejkalové to, čím vyčnívá nad ostatní rodové kroniky sumarizující historické události proměnlivých uplynulých století a dopady zmíněných společenských a politických změn na jednotlivce i rodiny. Faktem však zůstává, že Lazorčáková, o něco barvitěji než Táborský, odlišuje jednotlivé postavy v přímé řeči, na něž jsou zároveň Táborského party skoupější.

Ve výsledku je ovšem Dům pod náměstím opravdu kvalitně zpracovaná audiokniha, a to od práce obou interpretů až po zvolenou předělovou a doprovodnou hudbu. Tu obstarávají klavírní hudební předěly, příjemně kombinující dojem malebnosti a usedlosti s podtóny zlovolné nejistoty a divokosti, což vystihuje estetiku a náladu románu Markéty Hejkalové velmi autenticky.