Zpět

Halloweenská vražda

recenze, , 23.11.2020
Slavná autorka detektivek Ariadne Oliverová se účastní halloweenské party ve vesničce Woodleigh Common. Během různých tradičních dětských her se na ni snaží udělat dojem jedno z místních děvčat, Joyce, když přede všemi bez dalších podrobností prohlásí, že před časem viděla vraždu. Ačkoliv se zdá, že jí nikdo nevěří, v jednom z přítomných její slova probouzejí strach. Rozhodne se proto s nepohodlnou svědkyní vypořádat dřív, než prozradí vše, co ví. Poté, co je Joyce později téhož večera nalezena mrtvá, zavolá Ariadna na pomoc svého dávného přítele, Hercula Poirota.
Agatha Christie napsala detektivní román Viděla jsem vraždu v samém závěru 60. let, v době, kdy jí zbývalo jen několik posledních let života. Ačkoliv se obecně míní, že knihy z tohoto období měly spíše kolísavou kvalitu, příběh o halloweenském zločinu mezi nejčastěji zmiňované nejslabší kousky nepatří. Jde spíše o jakýsi standard, protože ani k vrcholným Poirotovským románům tento kousek nelze zařadit. Kladné body u fanoušků získává svou lehce strašidelnou podzimní atmosférou, ale především přítomností autorčina alter ega, Ariadne Oliverové. Zároveň vybočuje z řady starších poirotovských románů tím, že Poirot už zde má svá léta a spolu se stárnoucí přítelkyní z mládí sleduje změny ve společnosti. Nutno říct, že spíše skepticky až kriticky nazírá počínání tehdejší divoké mládeže. Přeci jen, když Agatha Christie knihu psala, společností rezonovala otevřená atmosféra období hippies, která musela být ve viktoriánské éře vychované autorce zcela cizí. Z řady audioknižních poirotovských románů, vydaných vydavatelstvím OneHotBook, ale naštěstí Viděla jsem vraždu svým tvůrčím pojetím nijak nevybočuje.
 
 

Po několika předchozích úspěšných zvukových zpracováních došla řada i na tento tematicky laděný příběh. Stejně jako v minulosti, i tentokrát se ho zhostil tvůrčí tým okolo režiséra Michala Bureše. Posluchači se tak opět mohou těšit z perfektně připraveného průvodce, herce Lukáše Hlavici. Jeho chytrá, promyšlená interpretace osmihodinové četby přináší těm, co mají příběhy Agathy Christie rádi, opravdové potěšení. Tím spíše, že na rozdíl od některých předchozích knih, se tentokrát Hlavica nevydal cestou výrazné hlasové stylizace. Zvolený civilnější projev jemu i příběhu sluší mnohem více než snaha pojmout výstředního detektiva jako výrazně exotickou postavu.
 
Aby ne, stárnoucí Poirot je stále týmž elegánem, jako v mládí. Spíše než jako exotický cizinec (z ve skutečnosti nijak zvlášť exotické Belgie) ale už v příběhu z druhé poloviny století budí pozdvižení spíše svou staromódností v oblékání. Občas dokonce u okolí vyvolává pochyby, zda ve svém věku ještě není senilní. A to především ve chvílích, kdy razí své vlastní teorie, které neodpovídají všeobecnému mínění ani názoru policie. I tyto momenty, kdy se Poirot neznalým pozorovatelům jeví jako příliš starý na vyšetřování, se podařilo Hlavicovi hlasově zpracovat. V závěru už je to však ten starý známý rozhodný a v kramflecích jistý detektiv s jedinečnými malými šedými buňkami.
 
Pokud neznáte všechny příběhy s postavou Hercula Poirota, měli byste možná ještě vědět, že on i paní Oliverová v tomto románu glosují svá předchozí setkání, při nichž se to rovněž mrtvolami jen hemžilo. Spoilery, kterých se přitom dopouštějí, by takovým posluchačům mohly zážitek z těchto knih v budoucnu mírně pokazit. Ovšem těm, co předchozí autorčiny příběhy znají jako své boty, přinášejí tu úsměvný, tu nový pohled autorky na své starší příběhy a jejich hrdiny, dokonce i lehký náznak toho, jak se jejich osudy dále vyvíjely. Bez zajímavosti jistě není ani fakt, že jedné z postav posloužila jako inspirace jistá učitelka z Československa, s níž si britská autorka několik let dopisovala.