Edice Hlasy vznikla v roce 2014 z iniciativy pražského zvukového studia Bystrouška. Usiluje o vydávání nekomerčních nevýdělečných nahrávek se záznamy autorského čtení současných spisovatelů a překladatelů. Cílem edice, která chce oslovit nejširší okruh zájemců o literaturu, zvláště pak též studenty a pedagogy středních a vysokých škol, je šíření a propagace kvalitní literatury. Kromě tohoto osvětového působení má též dokumentární rozměr: záměrem je zachycovat na kvalitním, studiovém záznamu hlasy autorů interpretujících svá vlastní díla.

Režijní a dramaturgickou práci řídí Ivan Arsenjev, jako zvukař se na nahrávkách podílí Jan Hála. Součástí každého kompaktního disku je trojdílná rozkládací obálka, která obsahuje medailon autora a krátký esej o jeho díle. Na koncepci a edičním zpracování obálky se podílejí Robert Krumphanzl a Ivan Arsenjev. Grafickou úpravu připravuje Jakub Suchý, autorkou portrétních fotografií na titulu obálky je Irena Vodáková.

Během jara a léta 2014 byly natočeny a v listopadu téhož roku vydány nahrávky sedmi autorů: Andreje Gini, Oldřicha Krále, Petra Krále, Lubomíra Martínka, Jáchyma Topola, Iva Vodseďálka a Pavla Zajíčka. Nahrávky vycházejí v omezeném nákladu pouze na CD distribuovaných do knihkupectví nebo prostřednictvím e-shopu Triády, část nákladu se bude prodávat například při autorských čteních, na stáncích v rámci knižních trhů a podobně. Tvůrci neuvažují o umístění nahrávek na web ke stažení, či k elektronickému prodeji. Chtějí, aby měli posluchači v ruce artefakt.

Co do autenticity přednesu jednotlivých autorů jde o pozoruhodný projekt. Bohužel, nějaké ty kameny úrazu se najdou i u takto záslužné edice. Co se zvukové kvality nahrávek týče, nelze takřka nic vytknout, snad jen mírně nevyváženou hlasitost u četby Jáchyma Topola. Je třeba ocenit dohled dramaturga Ivana Arsenjeva nad jednotlivými nahrávkami. Čtení jsou zbavena veškerých přeřeků, až na několik pozapomenutých v nahrávce Andreje Gini. Dalo by se namítat, že v rámci autentičnosti nějaký ten přebrept nevadí, to by ale bylo v silném kontrastu s jedním z cílů edice – zachytit čtení na kvalitním studiovém záznamu. Nahrávka pak působí dosti neprofesionálně.

Dalším kamenem úrazu je ponechání výběru textů na samotných autorech či překladatelích – to by měla být výhradní funkce dramaturga. Dramaturg by měl umět odhadnout, budou-li vybrané texty poslouchatelné, zejména s ohledem na skutečnost, že je nenačítá školený spíkr, ale autor sám. V některých případech symbióza autor-text funguje výborně, např. u Lubomíra Martínka či Jáchyma Topola, který čte ze svého překladu příběhů severoamerických Indiánů. U Andreje Gini a Pavla Zajíčka si snad ani nelze představit jinou interpretaci než autorskou, je ale třeba velmi soustředěného poslechu. Nekonečné Zajíčkovy pauzy v půli vět, mohou sice přinést jistý efekt, ale jen ve chvíli, jsou-li doprovázeny hudbou například DG307. Poslech samotné poezie je velmi náročným úkolem a oddalují-li časté a dlouhé pauzy samotné sdělení, lze rychle ztratit pozornost.

Oldřich Král čte ze svých překladů Sebraných spisů Mistra Zhuanga. Překlady jsou to nápadité, texty mají vysokou vypovídací hodnotu, leč Králův přednes je často na hranici srozumitelnosti. Něco podobného lze říci i u posledních vydaných autorů, Petra Krále a Ivo Vodseďálka. Král má sice precizní výslovnost, je ale příkladem toho, že náročná poezie může být těžko přenositelná sluchem.

Edice potvrdila, že autorská četba je vždy sázkou do loterie, která někdy vyjde, jindy ne. Vydavatel musí vždy pečlivě zvážit, koho má nahrávka oslovit, ověřit, funguje-li text i v audiodpodobě a je-li autorský přednes poslouchatelný. Edice Hlasy si ale své příznivce jistě najde.