Zpět

Když se duše potká s krajinou

recenze, , 15.02.2021
Krajiny vnitřní a vnější
Knihy Václava Cílka zas a znovu dokazují, že lze promlouvat k široké veřejnosti dostatečně srozumitelně, aniž by bylo nutno rezignovat na fundovanost a v řadě případů i složitost úvah a kladení otázek. Cílkův pohled na krajinu kolem nás, stejně jako na tu naši, vnitřní, nyní s hlasem Miroslava Táborského vychází i coby audiokniha.
Je to už sedmnáct let, co se kniha Krajiny vnitřní a vnější objevila v prvním vydání v knihkupectvích. Přesto si můžeme potvrdit, jak univerzální, platné, či v některých případech prorocké jsou Cílkovy postřehy nebo teze. Ačkoliv jde o soubor kratších textů, komentářů, esejů či rozhovorů, (audio)kniha překvapivě dobře funguje jako kompaktní celek, aniž bychom nutně museli poslouchat kapitolu za kapitolou.
 
Klíčem k uchopení tématu se pro Cílka stala duše – ta naše i ta okolitého světa. Vedle toho má však v knize své významné místo i popis a úvahy nad krajinou, jejím formováním, stejně jako nad způsoby, jak a proč k ní přistupujeme či ji dokonce devastujeme. Naštěstí se kniha nenese v alarmistickém duchu, a to aniž by se Cílek přímo vzdal důrazu na chyby ve vztahu k přírodě a krajině. Naopak je text ve svém vyznění duchovně obohacující, až povznášející, doslova nás popouzí k výpravě – ať už do nitra lesů či na širou plán, vystoupat na rozhlednu nebo si zkrátka jen uspořádat tu naši vlastní krajinu uvnitř domova tak, aby na nás působila dobře.
 
Stejně jako autor dobře vybalancoval strukturu knihy nebo emoce, jež v nás vyvolává, zachází i s faktografickými údaji, nabytými zkušenostmi a znalostmi. Nerezignoval na vypravěče, ale ani na vědce. Kniha umí být dostatečně odborná, v žádné své kapitole však spletitá. Jejím cílovým publikem zkrátka má být širší veřejnost – byť pochopitelně otevřena Cílkově naturelu a přístupu ke světu a již zmíněnému vztahu mezi naší duší a duší krajiny.
 
 

Načtení textu svěřil režisér Hynek Pekárek herci Miroslavu Táborskému, s nímž nedávno vytvořil poutavou zvukovou interpretaci Budoucnosti lidstva. Postavíme-li obě nahrávky vedle sebe, ukazuje se, že Táborského dikce svědčí spíše textu Michia Kaku. V případě Cílkova mnohdy i filozofujícího a do duchovních sfér kráčejícího podání na sebe Táborský a autor trochu narážejí. Zejména v pasážích, kdy by měl text plynout pozvolna jako klidná řeka, zatímco Táborský se zas a znovu přiklání k ráznějšímu členění nejen souvětí, ale i docela krátkých vět do drobných částí. Text přitom takové „rozbití” nevyžaduje, není ani složitý na informace, svou podstatou naopak potřebuje přesný opak. Jenže Táborský se nejen často nadechuje, ale především jako by neustále dává najevo, že nás čeká nová a nová a nová (důležitá) informace. Současně je ovšem nutno vyzvednout interpretovu barvu hlasu a hlasitost podání, které s Cílkovým textem ladí takřka dokonale.
 
OneHotBook vydal knihu ve zvuku v dobrý čas. Ve chvíli, kdy není dost dobře možné jezdit mimo republiku, máme možnost uskutečnit třeba jen drobné vycházky do okolí, díky Cílkovým textům více otevření, s úmyslem do sebe nechat výšlap proniknout.