Zpět

Co se můžeme od starých samurajů naučit dnes?

recenze, , 29.03.2019
Kniha pěti kruhů a Kniha rodinných tradic válečného umění
Přestože lze zvukovou Knihu pěti kruhů Mijamota Musašiho, samuraje bez pána, a Knihu rodinných tradic válečného umění od Jagjú Munenoriho, šógunova učitele, pořídit a poslouchat samostatně, rozhodli se ProgesGuru spojit moudrost dvou japonských škol bojového umění sedmnáctého století i do souborného vydání. Právě stojí-li společně, lze možné je lépe srovnat, což může přinést pro Evropana nový a nečekaný pohled na toto významné období japonských dějin.
Tam, kde Musaši vzývá k aktivitě, staví se Munenori do role vyčkávajícího pozorovatele. Tam, kde Musaši radí převzít iniciativu, nechává Munenori iniciativu převzít soupeře. Tam, kde Musaši uvádí postupy, jak který krok provést, si Munenori nechává dostatek prostoru pro tajné nauky a osobní předávání z učitele na žáka. A zatímco Munenoriho kapitoly často končí slovy: „Toto je třeba pečlivě zvážit či prozkoumat,“ Musaši sděluje, že to nelze předat písemně. A právě v této juxtapozici je více než 350 let stará moudrost vystavena uchu a posléze mysli středoevropského posluchače.

Obě knihy předčítá Jan Hyhlík, zkušený herec, hlasatel a dabér s velmi příjemnou a dalo by se říct přátelskou barvou hlasu. Tempo, jež zpočátku nasazuje, dává tušit, že oběma díly spíše proplujeme než proletíme. Vydavatel na začátku zcela vhodně a účelně ponechal předmluvu anglického vydání, která nás uvádí do historických souvislostí. Netrpělivý posluchač by sice mohl přemýšlet o zrychleném přehrávání, v tomto případě však není radno takto předbíhat. Následující pasáže totiž vyžadují jeho plné nasazení a je to právě Hyhlíkovo spíše pomalejší tempo, díky kterému je možné vše zvládnout sledovat.
 

Vlivem této spíše kontemplativní, nebo lépe řečeno výukové rychlosti přednesu, však nastává jistý ne zcela příjemný efekt – totiž že ani tento zkušený vypravěč nezvládá přečíst dlouhé věty, jakými se japonština pyšní, jako jeden celek. Často je tedy, zřejmě kvůli nutnosti nádechu, dělí v naprosto nevhodných okamžicích. Posluchač je proto vedle přemýšlení o samotném obsahu nucen dumat také o tom, které části věty vlastně patří k sobě. Relativně dlouhé odmlky někdy nastávají i před japonskými jmény a výrazy. Ty mají v mnoha případech špatný přízvuk, což je ale ta nejmenší věc, která uchu běžného posluchače nepolíbeného japonskou kulturou požitek opravdu nezmenší.

Audiokniha kromě úvodní a závěrečné znělky neobsahuje žádné zvukové efekty, což sice nikterak nesráží její kvalitu, ale drobný trylek zahraný na tradiční bambusovou flétnu šakuhači by mezi jednotlivými svitky a oběma knihami mohl umocnit atmosféru dávného Japonska – vždyť i sami samurajové vedle dlouhého a krátkého meče, katany a wakizaši, u sebe někdy šakuhači nosívali.

Ani jedna z knih, byť popisují bojová umění, nebyla primárně napsána pouze pro potřeby studentů bojových škol. Mnoho zásad lze v přeneseném smyslu využít i dnes, například při vyjednávání nebo snaze stát se mistrem jakéhokoli oboru. Také se z nich lze dozvědět mnohé o japonské nátuře. Právě titul sdružující obě audioknihy je v současné době zároveň nejsnazším způsobem, jak se k prastaré moudrosti obou dávných mistrů v českém překladu dostat.