Zatímco Poslední seance se opírala o motivy spiritismu či nadpřirozena, povídky z tematické antologie Mrazivé vraždy spojuje období Vánoc, sněhu či dokonce přímo mrazu. Ve výňatku z Vlastního životopisu nejprve sama Agatha Christie zavzpomíná na to, jak za jejích mladých let vypadaly Vánoce v Anglii, kterou líčí v mnoha svých prózách. Stejně jako tento text i následujících třináct povídek již dříve v češtině knižně vyšlo, avšak v různých souborech, jako například Poirotova pátrání, Záhadný pan Quin, Poslední případy slečny Marplové nebo Dokud světlo nepohasne. Některé z textů zde však vychází v novém překladu. Pasáž z Vlastního životopisu a povídky Bonboniéra a Záhada lovecké chaty si tak můžeme poslechnout v překladu Jany Ohnesorg, předsedkyně Společnosti Agathy Christie.
 
Audiokniha je však ještě exkluzivnější, jelikož žádná z povídek dříve nevyšla jako audiální četba, byť jsme mohli slyšet pro Český rozhlas natočenou dramatizaci podle stejnojmenné povídky Vánoční tragédie (1994), polodramatizaci Dcera duchovního z audioknižního kompletu Zločiny pro dva (Audiotéka 2021) nebo dramatizaci Královský rubín (1995), která nám zápletkou připomene povídku Vánoční dobrodružství – nicméně v tomto případě je třeba nenechat se zmást. Vánoční dobrodružství je totiž původní kratší verze téhož případu, vyprávěná úplně jinak a s trochu jinými postavami. V antologii pak dále najdeme quinovské povídky Pan Quin přichází a Na konci světa, marplovku Útočiště, dále Záhadu bagdádské truhly, Plymouthský expres, Tři slepé myšky, Potíže v zálivu Pollensa a Mužnost Edwarda Robinsona, která svou hravostí ne náhodou posluchači připomene rozhlasovou dramatizaci Záhada španělského šálu (1993), obě povídky totiž pocházejí z téhož souboru Záhadné zmizení lorda Listerdalea. To vše o celkové délce jedenácti hodin vzniklo pod režijním vedením Jindřišky Novákové.
 
Příběhy, v nichž je hlavní protagonistkou slečna Marplová, pojalo AudioStory stejně jako své předchozí marplovské počiny – tedy jako vícehlasou četbu, kde přímé řeči Jane Marplové čte Růžena Merunková, zatímco vypravěčem je Otakar Brousek mladší. Sestava je již osvědčená a výborně funguje – a to i ve trojici s Jitkou Ježkovou.
 
Pro četbu poirotovských povídek sáhlo vydavatelství po zkušeném Jaromíru Medunovi, který daboval Hercula Poirota v televizních adaptacích s Davidem Suchetem v hlavní roli. Tentýž postup byl ostatně už před lety zvolen při načtení románů Záhada na zámku Styles a Opona (Tympanum a Kristian Entertainment 2016–17). Na jedné straně jde vskutku o atraktivní řešení obsazení interpreta, na druhé straně však naráží na jeden podstatný problém: ani jeden ze zmíněných příběhů nevypráví Hercule Poirot, nýbrž Arthur Hastings. I velmi pozorný posluchač, který zná Poirota v českém dabingu, tak snadno ztratí přehled o tom, kdo co dělá a co si myslí. Slyší totiž Poirotův charakteristický hlas říkat: „Vystoupil jsem na nádraží…“ a představí si na nádraží Poirota. Jak se věci mají, ho upozorní až věta typu „Rozhodl jsem se navštívit svého přítele Poirota.“ Nejprve posluchač nechápe – než se dovtípí, že celou dobu poslouchal vyprávění Hastingse. Jen s těží si lze vysvětlit, proč i pro nahrání poirotovských povídek vydavatelství nepřistoupilo k vícehlasé četbě – pokud tedy chtělo zachovat Poirotovi „jeho hlas“. Pro interpretaci vypravěče Hastingse se navíc nabízí velmi zkušený audioknižní interpret, herec Vladislav Beneš, který po boku Meduny léta daboval právě Arthura Hastingse.
 
Quinovské povídky v audioknižním vydání antologie čte Petr Lněnička, který se toho úkolu zhostil se ctí a vyprávění tak nabylo zvláštně ponuré atmosféry. Vojtěch Hájek zase pro Mužnost Edwarda Robinsona stvořil příjemně klukovského naivního vypravěče, právě tak, jak si žádalo autorčino dílo.
 
Tři slepé myšky v podání Otakara Brouska mladšího jsou však hotový skvost. Velmi obtížně bychom hledali někoho, kdo by byl schopný interpretovat povídku, podle níž vznikla světoznámá detektivní hra, s takovým entusiasmem a citem pro konverzační i situační komiku. Na lesku tomuto klenotu však z režijního hlediska ubírá fakt, že Tři slepé myšky (Three blind mice), jak se ostatně několikrát zopakuje, jsou dětská písnička – jakýsi britský sourozenec Maličká su, husy pasu – a jejich jednoduchou melodii lze velmi snadno dohledat. Proč si však text písně každý zpívá, jak ho napadne, to pochopit nelze.
 
Jako celek by si audioknižní antologie určitě zasloužila ohlídat, aby nedocházelo k tak značným výkyvům v tempu četby – někteří interpreti čtou až o čtvrtinu rychleji než jiní. Dále by bývalo stálo za to sjednotit přístup k výslovnosti anglického místopisu (někde s anglickým přízvukem, jindy ne) a k vlastním jménům – vyskytují se tak i v jedné povídce vedle sebe postavy jako Wren přečtený s anglickou výslovností a Trotter, čtený zkrátka „Trotr“ s česky drnčivým „r“. V úvodním slovu je skloňován „Devonšr“ zatímco v Záhadě lovecké chaty je náhle nesklonný „Darbišr“, a tak bychom mohli pokračovat. Nedotažené koncepce a množství lokálních neduhů je v tomto případě velká škoda, jelikož z hlediska díla i interpretace jde jinak z většiny o luxusní kousky. O to víc bohužel pak některé momenty posluchače zabolí.
 
Co však nelze kvitovat jinak než s povděkem, je alespoň částečná audioknižní tiráž, která zohledňuje překladatele. Autora hudby ani režii se z ní však nedozvíme, byť v tomto směru by už místo pro záhadu být nemělo.