Ospalá slovanská díra
Legenda o Ospalé díře je současníkům známá nejspíše díky filmu Tima Burtona. Pochmurný snímek je ovšem adaptací novely Washingtona Irvinga z roku 1820, vyprávějící příběh zapadlé vesničky, kterou tyranizuje přízračný bezhlavý jezdec. Petr Jaroněk se při psaní své knihy Ospalá slovanská díra nechal původní legendou lehce inspirovat a vůbec se tím netají. Jeden z rozdílů je, že jeho jezdec hlavu má a morduje jenom zasnoubená děvčata. Na tuto kostru ale Jaroněk navěšel o dost košatější příběh, než je ten Irvingův. Především slovo „slovanská“ v názvu díla není náhodné a zcela jasně naznačuje, že se tady bude pracovat s pohanskou tematikou.
Základní dějová linka románu se točí kolem veterána Henslinga, který se po deseti letech vrací do rodného Zlína. Zanedlouho je pověřen, aby vyšetřil děsivé vraždy mladých neprovdaných žen. Pátrání mu ale začne odhalovat i
vlastní znepokojivou minulost.
Audioverze knihy Petra Jaroňka vyšla v nakladatelství Čti mi!, které k interpretaci přizvalo
Ondřeje Halámka. Bohužel nešlo o nejšťastnější výběr. Od prvotních tónů ponuré hudby se dá předpokládat, že posluchače čeká temný a místy snad i děsivý příběh. Vypravěč a zároveň hlavní hrdina Hensling by měl vystupovat jako nejsilnější postava příběhu, v podání Ondřeje Halámka ale často působí poněkud
nevýrazně. Především v první polovině knihy, do doby, než se Hensling začíná dovídat víc o svém původu, je Halámkův přednes lehce unylý. Často sice ztišuje hlas, aby navodil tajemnou atmosféru, jeho nepříliš intenzivní intonace ovšem jinak napínavé vyprávění spíše zabíjí.
Vzhledem k tomu, že za všechny postavy mluví Halámek téměř stejně, v složitějších dialozích se
těžce rozeznává, kdo si právě vzal slovo. Drobnými pomůckami občas bývají specifické zvukové projevy, například pravidelné odkašlávání, které využívá při jednom z aktérů, které ovšem nejsou tak časté. Četba je zejména při delším poslechu monotónní a po jisté době začne posluchač postupně ztrácet pozornost.
Druhá polovina knihy však zdatně vyvažuje nedostatky té první. Jako kdyby hlavní hrdina, autor a s nimi i herec
chytili druhý dech. Nejenže je samotný děj svižnější, ale i jeho zvuková podoba značně kvalitnější. Halámek se tady vyvaroval většiny chyb z předešlého vyprávění, a i když je jeho hlas pro tento typ příběhu pořád poměrně slabý, dokáže to kompenzovat
značně zapálenějším projevem. Mnohem výrazněji také pracuje s postavami – každá získává svůj charakter a pro posluchače je jednodušší nejenom orientovat se v ději, ale zároveň si ho spolu s hrdiny užívat. Velkým pomocníkem je přitom hudba
Jakuba Pachola. Její temné tóny dokážou rychle navodit tísnivou atmosféru a přenést posluchače na místo dění.
Ospalá slovanská díra má už ve své literární podobě své nedostatky, audioverze je však bohužel ještě doplňuje dalšími. I přes ně se však jedná o zajímavý počin se vcelku vydařenou interpretací, který hlavně při poslouchání pod dekou a za sychravého počasí dokáže velmi příjemně rozehřát.