Autorka v knize představuje hrdinku, které okolí neřekne jinak než Cácora a která trpí nejrůznějšími děsy. Ty v ní vyvolalo soužití s matkou a prarodiči plné příkazů a zákazů, projevující se toxickým vztahem mezi všemi členy této „rodiny“. Hrdinka není schopná se začlenit do běžného života a klidu dociluje malými či většími lžemi, protože: „Je jednodušší zalhat než pořád dokola poslouchat výčitky.“ Je to její obrana před zlým světem. Nepravdy a polopravdy jsou natolik součástí jejího života, že ona sama už mnohdy neví, co si vymyslela a co je skutečné. 
 
Zajímavé téma však autorka naprosto zbytečně protahuje a překombinovává. Tak vehementně se snaží recipienta překvapit, že zobrazený příběh často postrádá logických motivů. Zatímco chování hrdinky lze s přimhouřenýma očima alespoň někdy pochopit, zvlášť po tom, co si prožila jako malá holčička, chování jejího okolí je zcela motivicky neobhajitelné. Prosté konstatování, že to tak „prostě bylo a není potřeba se k tomu vracet“, je nedostačující a vyvolává spíš otázky. Za snahou překvapit se tak skrývá určitá prvoplánovost, díky níž je děj poměrně snadno předvídatelný, a to včetně všech rozhodnutí, která Cácora v závěru udělá, a odhalení, která jsou díky jejím skutkům učiněna. 
 
Vzhledem k tomu, že je příběh koncipován jako zpověď hrdinky, ve které se vrací do svého nepříliš šťastného dětství, bylo nutné najít interpretku, jejíž projev bude alespoň částečně evokovat dětskou naivitu, avšak nebude ji parodovat. Režisérka Markéta Jahodová proto oslovila Ivanu Uhlířovou, protagonistku s lehce zastřeným, ale o to zajímavějším hlasem. Uhlířová je pro narátorku tohoto typu ideální volbou, herečka už dříve v podobně laděných postavách excelovala. Vzpomeňme například na její Luku ve druhé řadě audioseriálu Anima nebo dceru Karla Kopfrkingla z rozhlasové dramatizace Fuksova Spalovače mrtvol. U Lesa v domě volí Uhlířová pomalé tempo vyprávění. Rozvážností, jako by přemýšlela nad každým vyřčeným slovem, interpretka akcentuje neschopnost Cácory mluvit s jinými lidmi a zejména otevírat jim své nitro. Tento způsob interpretace se k příběhu velice hodí a posiluje dojem reflexe či sebereflexe hrdinčina života. 
 
Režisérka pro audioknižní zpracování zvolila invenční hudební doprovod s cinkavými (jako zvonkohra ve větru) a klapavými motivy. Obojí asociuje les a přírodu a poskytuje ostrý kontrast k hrdinčině strachu. Výrazné výstražné klapání, které se v audioknize objevuje i jako samostatný zvuk odkazuje na Cácořina slova „klap, klap, klap“, která se jako děsivá vzpomínka tu a tam vrací a stupňuje její strach.
 
Na audioknize je však do značné míry znát časový pres, s jakým pravděpodobně vznikala, aby vyšla téměř zároveň s tištěnou verzí. Nahrávka není čistá, pod hlasem Uhlířové je poměrně často slyšet šustění, způsobené zřejmě pohybem interpretky nebo obracením stránek. Nejedná se však o občasnou nedokonalost, ale o ve sluchátkách poměrně nepříjemný zvuk, který by se v profesionálně natočené audioknize rozhodně neměl objevovat. Pokud tam byl ponechán záměrně s cílem navodit autenticitu sdělení, což by odpovídalo jeho nadměrné frekventovanosti i interpretaci, nebylo s tímto zvukem pracováno funkčně. V takovém případě měl být použit přiznaně, takhle to ale bohužel působí, že se tam dostal nedopatřením a tvůrci doufali, že ho posluchači neuslyší. Škoda, přiznáním pohybu interpretky mohli tvůrci pozvednout příběh Aleny Mornštajnové na vyšší úroveň a udělat z něj takřka dokumentární zpověď. Takhle to ale spíš působí jako technicky nedostatečně kvalitní záznam, na jehož přetočení či dočištění už nebyl čas.