Zpět

Deset hlasů maringotek

recenze, , 18.07.2022
Lidé z maringotek
Eduard Bass patří nejen do povinné školní četby, ale také do hledáčku každého literárního fajnšmekra, který má v oblibě humorná vyprávění plná množství živě vykreslených postav a často zdánlivě obyčejných osudů. Mnoho z jeho díla lze poslouchat i v podobě rozhlasových dramatizací či audioknih. K těm nyní přibyla i sbírka volně provázaných povídek Lidé z maringotek.
Eduard Bass patří mezi klasiky první poloviny dvacátého století a přinejmenším ve spojení s romány Klapzubova jedenáctka a Cirkus Humberto o něm v Česku slyšel určitě každý, kdo má vychozenou alespoň základní školu. Právě na druhý zmíněný román, ikonické dílo české literatury zasazené do cirkusového prostředí, navázal Bass v roce 1942 sbírkou povídek Lidé z maringotek. Jak už název napovídá, sbírku propojuje téma cirkusu, avšak jádro jednotlivých textů obvykle tkví někde jinde. Krom prostředí spojuje desatero povídek vypravěčství, neboť každý z textů je postaven jako něčí vyprávění příběhu konkrétnímu – ne vždy konkrétně vyjádřenému – posluchači. Snad i proto si kniha získala přízvisko „cirkusový dekameron“ (byť Dekameronu by to co do počtu příběhů byla jen desetina) a snad i proto ji lze považovat za ideální k převedení do audiální podoby.
 
Toho se v letošním roce ujalo nakladatelství a vydavatelství Kanopa. A ač jde o řemeslně takřka bezchybnou práci, nemluvě o skvělých výkonech interpretů (jmenovitě se načtení ujali Norbert Lichý, Zdeněk Maryška, Jaroslav Satoranský, Otakar Brousek, Jaromír Meduna, Jiří Knot, Igor Bareš, Miloslav Mejzlík, Jan Vlasák a Václav Knop), několik vydavatelských chyb bohužel nelze přehlédnout. V audio stopě například nezazní, kdo kterou povídku čte. Matoucí je to také z důvodu, že pořadí, v jakém interpreti nastupují, neodpovídá řazení jmen na coveru audioknihy, na němž je navíc Igor Bareš z nějakého důvodu uveden hned dvakrát. Posluchač, který jednotlivé herce nerozezná, nemá tedy příliš velkou šanci pochopit, kdo čte jaký text. Nikde se ani nedozvíme jméno režiséra nebo režisérky. Další drobnou vadou jsou poměrně dlouhé stopy: každá povídka zabírá jednu, čili některé trvají kolem hodiny a čtvrt. Nemálo z povídek by si tedy zasloužilo rozdělit přinejmenším do dvou stop.
 
Jinou – teď už podstatnější – chybou je, že v audioknize nezaznívají názvy povídek. Jejich uvedení zcela chybí, s výjimkou té úplně první, jíž je Proslov hraběte d’Ascensons-Létardais, načtená Janem Vlasákem. Proč u ní vydavatel (či režisér/ka) zvolil uvedení názvu, zatímco u ostatních ne, zůstává záhadou. Posluchač tedy nejen nemusí poznat interpreta, není-li nadaný dobrou pamětí na hlasy, ale ani nebude vědět, jakou povídku vlastně poslouchá, respektive nebude znát její název.
 

Samotné interpretace jsou však výborné a je škoda, že zmíněné chyby vydavatelství kazí celkový dojem. Jinak jde totiž o profesionálně načtenou audioknihu, jejíž poslech je více než příjemný. Žádnému z předních českých herců, kteří se čtení ujali, nelze vytknout vůbec nic. Naopak se tu ve všech případech setkáme s výborným hlasovým herectvím. Zejména Jaromír Meduna v Povídce krále střelců a Igor Bareš v Příhodě cirkusového kapelníka excelují, poslouchat Otakara Brouska, kterak si vychutnává a takříkajíc se mazlí s textem povídky Vzpomínka malíře stínoher, je skutečným požitkem. V celé audioknize by bylo těžké najít jediného interpreta, který odvedl svou práci jinak než perfektně. Atmosféru navíc příjemně dokresluje i použití na cirkus upomínající hudby. Výše zmíněné drobné neduhy vydavatele tak zůstávají jedinou vadou na kráse více než solidně udělané nahrávky.