Zpět

Loučení mnoha barev

recenze, , 10.06.2021
Barvy loučení
Návrat k formátu povídky nemohl pro německého spisovatele Bernharda Schlinka dopadnout lépe. Barvy loučení znovu potvrzují jeho mimořádný um citlivě, jazykově bez zbytečných příkras, zachytit i ty nejniternější projevy lidského prožitku. A tentokrát vše prostupuje prvek loučení.
Vydavatelství Témbr, které se přibližně před rokem stalo platformou nakladatelského domu Euromedia Group pro nahrávání a vydávání audioknih, navázalo na předchozí Schlinkův titul, Olga, a to dokonce i spoluprací s ústředním interpretem – Miroslavem Táborským. A zatímco tehdy vydavatel audioknih spíše doháněl trh s klasickými (e)knihami, tentokrát se zvukové Barvy loučení objevují v nabídce souběžně s tištěnou i elektronickou knihou.
 
Jde o titul z edice Světové knihovny Odeon, přičemž právě Schlinkova tvorba, lépe řečeno jeho jazyk a způsob vyprávění, se k načtení mimořádně hodí. Zatímco někteří jiní, více či méně zavedení autoři této edice ilustrují i méně přístupné cesty při komunikaci se čtenářem, nebojí se experimentovat se stylistikou i narací, Schlinka charakterizuje jeho konzervatismus v tom dobrém slova smyslu. Nejen romány, ale právě i tyto jeho nově vydané povídky mají vždy jasně pojmenované ústřední téma, charakter a kráčí po zpevněné půdě od začátku až do konce. Schlinkovi nejde o formu, jako spíše o vykreslení pocitů svých hrdinů. Zvláště nyní, má-li každá z povídek za cíl nahlédnout na téma loučení z jiného úhlu. Abychom dokázali tyto jemné nuance vnímat, nesmí nás cokoliv ostatního znejišťovat. A tak jsou povídky svým způsobem příběhově velmi jednoduché až prosté.
 
Ačkoliv by se nabízelo každou z povídek svěřit do úst jiného interpreta, Témbr k adaptaci přistoupil také konzervativně. Vše nechal načíst Miroslavem Táborským, bez ohledu na to, zda má být hlavní postavou muž či žena, mladší či starší. Možná by řada z posluchačů uvítala pestřejší paletu stylů, volba jednoho interpreta však více souzní s duchem knihy, kterému je společný jeden způsob vyprávění.
 
 

Táborský respektuje pomalejší rytmus textu a drží si odstup od dramatizace a vypjatých scén. Přitom však dikcí a rytmizací uvnitř vět dokáže poodkrýt i drobné momenty děje. Pokud tedy čtenář zvažuje, jestli se se Schlinkovým souborem povídek potkat „klasicky“ nebo při poslechu, audioknize by se rozhodně bránit neměl. Její kvalitě napomáhá i příjemně melancholická hudba.