Oním detektivem je zde postarší správce majáku pan Kavaňas, kterého z jeho osamělé služby po dvaceti letech vytrhne úloha dopadnout Jiřího Testona, bankovního podvodníka evropského formátu. Pan Kavaňas se vydá v doprovodu svého foxteriéra Watsona po jeho stopách, zažije mnohá dobrodružství a samozřejmě i řadu nedorozumění a záměn identity, jak už to v podobných knížkách chodí.

Zdeněk Jirotka svůj román pojal podobně jako svou proslavenou prvotinu jakožto další poctu (a vpravdě i nápodobu) anglické humoristické tradici reprezentované jmény jako P. G. Woodehouse nebo Jerome Klapka Jerome. V tom rozhodně nebyl první ani poslední (připomeňme dodnes velice vtipný Paklíč Eduarda Fikera), důležité je, že s tím uměl výtečně pracovat. Jirotka servíruje jednotlivé situace nádherným ironizujícím jazykem, většinou v typických vypointovaných souvětích, která mu umožňují komentovat děj a udržovat vyprávění v mezích sarkastické nadsázky. „V Barceloně přinesl jakýsi dělník na policii desítiměsíční dítě svého souseda a místo žádané odměny dostal 24 hodin vězení za zesměšňování úřadů. Dodatkový trest 12 hodin dostal za prohlášení, že se úřady zesměšnily samy.“ Děj plyne v tempu, které je i na dnešní zrychlenou dobu sympaticky svižné, a každou kapitolu ukončuje vtipná anotace té následující ve stylu cirkusového vyvolavače. Prakticky se nelze královsky nepobavit.

Právě vydaná audiokniha vydavatelství Tympanum není první adaptací tohoto Jirotkova veselého dílka. Už v roce 1960 natočil jeden z otců ikonické polské komediografické školy Tadeusz Chmielewski filmovou adaptaci podle vlastního scénáře (v originále Walet pikowy, snímek se promítal i v českých kinech) a v roce 2010 se objevila také první audiokniha. Tu pro komplet čtyř CD vydavatelství Popron Music natočil Dimitrij Dudík s Jiřím Lábusem a mírnou dopomocí Terezy Bebarové, která si zde plnými doušky užívá zmíněných dějových anotací. Tento dnes již bohužel pozapomenutý a pohříchu i nedostupný titul by mohl sloužit jako učebnicový příklad dokonalé audioknihy: zvukově i technicky skvělá nahrávka nechává naplno rozehrát celou škálu prostředků z geniálního hlasového projevu Jiřího Lábuse a vhodně jeho hlas doplňuje jak dobovou hudbou, tak (sice sporadicky, ale přesně) ruchy a zvukovými efekty, takže bez problémů retušuje i místa, kde by se nám dnes Jirotkův text mohl zdát přece jen už mírně zastaralý.

Oproti tomu Jaromír Dulava, který se ujal interpretace nyní, si musí vystačit sám, jen s krátkými hudebními předěly na konci kapitol. Předvádí jistý, příjemný výkon, který je rozhodně profesionálně na úrovni a nikterak textu neubližuje. Avšak také mu málokdy něco přidá, bohužel. Tam, kde Lábus promyšleně volí změny rytmu, nápaditou práci s intonací nebo neváhá nasadit i těžkou zbraň herecké karikatury, v tomto případě nejen přípustné, ale dokonce přínosné, zůstává Dulava suchým vypravěčem a Jirotkův text tak musí o své místo v kritické zahradě posluchačova ucha bojovat sám a bez pomoci.

Hudba Karla Heřmana, která mohla klidně sloužit jako rozsáhlejší složka poslechu, je velmi zábavným ohlasem prvorepublikových šlágrů i hudebního doprovodu oblíbených filmů pro pamětníky z té doby. Technicky a zvukově se titul neliší od běžného standardu Tympana, který můžeme vyjádřit potěšujícím adjektivem „dokonalý“.
 
Režisérka Jitka Škápíková zvolila sázku na absolutní a nezpochybnitelnou jistotu někdejších rozhlasových čtení na pokračování, tedy na prostou a plynulou četbu bez dalších zásahů. Je to jistě naprosto legitimní přístup a je potřeba říct, že nejednomu posluchači zvuková práce vyhovuje nejvíc právě v této podobě. Proto i předchozí srovnání s Dudíkovou verzí není hodnotící, nýbrž věcné – jde tedy čistě o porovnání dvou přístupů bez doporučení. Svého posluchače si totiž i Škápíková s Dulavou nepochybně najdou a s určitostí půjde o posluchače spokojeného.