Zpět

Nikoli pro bohy, ani pro lidi, nýbrž pro sebe sama

recenze, , 01.02.2021
Egypťan Sinuhet
Sinuhet otevírá knihy svých vzpomínek a objasňuje důvod, proč se rozhodl je zaznamenávat. Právě tento motiv, nikoliv pro bohy, ani pro lidi, nýbrž pro sebe sama, předznamenává, s jakou upřímností a otevřeností se na dalších (a mnoha dalších) stranách budeme potkávat. A také dost možná alespoň trochu vysvětluje, proč se kniha Mika Waltariho, jenž dal Sinuhetovi hlas, stala doslova kulturním fenoménem.
Sotva najdeme někoho, kdo by o Sinuhetovi neslyšel. A velmi pravděpodobně máme mezi svými přáteli řadu těch, kteří se do patnácti knih ze života egyptského lékaře už kdysi začetli. A nejen to – zařadili knižní bichli mezi ty tituly, které je oslovily ze všeho nejvíce. Zkrátka a dobře, Egypťana Sinuheta provází aura až nedotknutelného literárního díla. A když se rozhodneme do něj nyní zaposlouchat, budeme mít pocit, že vstupujeme do posvátného prostoru, s nímž se nesmí polemizovat.
 
Byla by ale škoda se takto bezmezně Waltariho textu oddat. Rozsáhlý román předkládá bezpočet dějových zvratů, ale také hned několik vrstev, na něž se při poslechu můžeme zaměřit, aniž by to znamenalo jakékoliv tříštění. Román drží velmi pevně v uceleném rámu, a přitom máme možnost si i při opakovaných setkáváních se světem Egypťana Sinuheta nacházet rozličné motivy a vlastně i polohy. Nepřekvapí proto, že Egypťan Sinuhet může být svým způsobem faktografickou monografií, uhrančivou mystifikací, dobrodružným románem, realismem prodchnutou sondou do společnosti, sadou bájí a pohádek nebo humorně laděným ostnem, který umí kriticky píchat i do malicherností a nešvarů dneška. Waltari nestvořil jen historický román, jeho Sinuhet je mnohovrstevnatý a bude s námi komunikovat i podle toho, jak (a s jak otevřenou myslí) k němu přistoupíme.

Vydat jej ve zvukovém zpracování by se mohlo zdát jasným rozhodnutím – vždyť, jak bylo řečeno, román se těší velké oblibě. Má ale šanci najít si nové posluchače v době, kdy stopáž 40 hodin jde proti dnešnímu trendu rychlosti a zkratkovitosti? Zvláště, uvědomíme-li si, že Waltariho styl, resp. Sinuhetovo vyprávění, má postarší jazyk, nehledě na jistou fragmentaci děje do úseků, kdy jako by vyprávěč jde do opozice s jasnou dějovou výstavbou.
 
 

Možná proto se zvukový Sinuhet až do teď omezil pouze na (ani ne) šestihodinovou rozhlasovou četbu, kterou před devíti lety vydal Radioservis. Ale až při/po poslechu nové, nezkrácené audioknihy z dílny OneHotBook, vyvstanou všechny hodnoty (nejen přednosti) Waltariho knihy. Až nyní totiž skutečně procítíme onen zvláštní, ne zrovna konstantně plynoucí tok informací, zápletek a dějů. A až nyní nás dokáže Sinuhetovo vyprávění do sebe opravdu vtáhnout a uzamknout. Staneme se totiž přímými svědky takřka každého jeho dne, setkáme se s dramaty i všedností, s gradací i banálnostmi.
 
Máme-li ale být tak dlouho při Sinuhetovi, musí nás především oslovit interpretace. U románu takového rozsahu a hloubky je skutečně nutné, byť to zní tak trochu jako klišé, aby interpret vdechl postavě život. Aby vyhledal patřičné okamžiky k akcentaci napětí a adekvátně ztvárňoval rozličné emoční polohy. U Sinuheta je více než jindy podstatné, aby interpret postavu chápal, rozuměl jí nebo alespoň rozumět chtěl.
 
Lukáš Hlavica toto vše naplňuje více, než bychom si i s poměrně vysokým očekáváním dokázali představit. Od prvních řádek, prvních minut. Jestliže se bude o některé z audioknih v budoucnu mluvit jako o té, kterou bychom si měli poslechnout, bude to Egypťan Sinuhet režiséra Michala Bureše, vyprávěný Lukášem Hlavicou. Bez přehánění. Hlavica, vrátíme-li se k začátku tohoto článku, se totiž vlastně ani tak neobrací k nám, posluchačům. Jeho hlas, intonace, síla a celková rytmizace čtení se jakoby obrací dovnitř. Nehledá posluchačstvo, diváky, bohy, jimž vypráví, obrací se k sobě, rekapituluje, reflektuje, zpovídá se. Ač je tedy nahrávka co do stopáže (i hudební složky) notně impozantní a velkorysá, jde o výsostně intimní záležitost. O to však intenzivnější.