Úspěšný polský prozaik a žurnalista Jakub Żulczyk, oceňovaný autor devíti románů, patří doma ke špičce mladé generace spisovatelů. Českým čtenářům může být známý prozatím jen prózou Oslněni světlem, která v Polsku vyšla v roce 2014 a o čtyři roky později dostala televizní seriálovou podobu. V roce 2020 ji v českém překladu Michaela Alexy a Jana Fabera vydalo nakladatelství Protimluv a v podobě šestnáctihodinové četby také Audiotéka. Režie zvukové podoby se ujal Ivo Martiník, knihu načetl ostřílený audioknižní interpret Marek Holý.
 
Żulczykův poměrně rozsáhlý román se odehrává během šesti dnů – převážně nocí – a je vyprávěn drogovým dealerem Jackem, zvláštním typem chladnokrevného drsňáka držícího si od všech a všeho odstup. Přitom se jedná o uvěřitelnou a plastickou literární postavu, která v recipientech vyvolává neobvyklou směsici sympatií a antipatií. Posluchač se možná přistihne, že bezmála celý svět nenávidícího Jacka nesnáší a zároveň ho má v oblibě ve stejné míře, v jaké sám Jacek miluje a současně nenávidí Varšavu. Město, které chce, ale nemůže opustit, přestože na jiné rovině ho vlastně opustit může, ale již roky z něj nevytáhl paty.
 
Oslněni světlem je próza plná kontrastů, špíny a nesmírně barvitého světa, přičemž barvy, o nichž je řeč, jsou tlumené a bezvýhradně v šedivých odstínech. Jacek nás nechá nahlédnout snad do všech společenských vrstev: od nejhorších feťáků přes pochybné podvodníčky a majitele klubů, kolem bohatých znuděných paniček v domácnosti, slavných rapperů a dalších celebrit až ke skutečně nebezpečným elitám varšavského podsvětí. Zdánlivě zcela oddělenými a neprostupnými světy může procházet právě a jedině on, neboť – jak Jacek říká – „každý frká“. Ač by se román při povrchním čtení/poslechu mohl jevit jako obyčejná drogová gangsterka, ve skutečnosti se jedná o poctivý kus společensko-psychologické prózy okořeněné mezi řádky prosvítajícími metafyzickými tématy.
 
Marku Holému padne vypravěč Jacek takřka perfektně. Jeho hlas i přednes odpovídá tomu, jak by asi mladý dealer, zkušenostmi dovedený k téměř totálnímu cynismu, měl znít. Holý navíc dokázal opravdu dobře vystihnout kombinaci vzrušenosti a lhostejnosti, nezájmu o veškeré vnější dění, přičemž se tyto rozporuplné emoce v Holého intonaci mísí stejně organicky jako v Żulczykově textu.
 
Kromě klasických literárních postupů dotváří atmosféru Żulczykova románu také čas, respektive to, kolik dějů se odehraje na malém časovém úseku (což symbolicky koresponduje se stavem po užití kokainu). I proto jsou jednotlivé pasáže knihy uváděny přesným časovým údajem, čímž autor docílil efektu určité tísně, zejména v pozdějších částech knihy. Audiální podoba toto dokázala skrz Holého projev ještě umocnit, převážně díky naléhavému tónu a tempu, s jakým se do interpretace pustil, přestože ke konci tempo mírně zvolňuje, byť jen místy.
 
Snad jediná drobnost, která by mohla být v audioknize o něco lepší, je práce s hudebními předěly. Ty samy o sobě zní dobře a atmosféricky: jsou přiléhavé náladě a žánrově zabírají spektrum od temných thrillerových melodií k dunivému hiphopu se scratchem, znějícím dnes už poněkud archaicky, což je pro Polsko – tedy pro takové, jaké autor vykresluje – typické. Problém s hudebními předěly je však v jejich nedostatku. Vzhledem k tomu, že trvají obvykle poměrně krátkou dobu (což samo o sobě rozhodně nevadí), klidně by mohly zaznít výrazně častěji, čímž by ještě lépe dokreslily atmosféru.
 
Pojetí závěru románu v audiálním zpracování se nabízí dvojí. Buď tempo řeči zrychlit a vyzdvihnout akční situace a hektickou atmosféru, nebo naopak zpomalit, a tak zdůraznit rozklad, k němuž (na mnoha rovinách) příběh spěje. Že si tvůrci (zejména delšími pauzami v řeči) zvolili druhou možnost, se může zdát posluchačsky méně atraktivní, osobně však naopak tento postup velmi oceňuji, protože značí pochopení nejen estetiky románu, ale i jeho vyznění, které se skrývá hlouběji pod zdánlivě banálním a neesteticky drsným příběhem z varšavského podsvětí.