Zpět

S citem o jemné duši od splavu

recenze, , 01.09.2022
Píseň o Viktorce
Verše Jaroslava Seiferta – doposud našeho jediného nositele Nobelovy ceny za literaturu – byly audiálně zpracovány již několikrát, což platí i pro Píseň o Viktorce. Tu tentokrát připravilo coby 33minutovou četbu AudioStory v interpretaci Miloně Čepelky, známého především jako jednoho ze zakladatelů a jedné z nejvýraznějších osobností pražského Divadla Járy Cimrmana.
Avantgardní básník Jaroslav Seifert napsal jednu ze svých stěžejních skladeb Píseň o Viktorce v roce 1950 a jednalo se v jistém smyslu o průlom v jeho tvorbě, neboť epická báseň byla po dlouhé době prvním autorovým uceleným dílem. Text vznikl ke sto třicátému výročí narození Boženy Němcové a – jak napovídá název – zaměřuje se na postavu Viktorky z Němcové nejznámějšího díla Babička. Viktorku však Seifert užívá jako svého druhu symbol, na jejím příběhu vykresluje možné tragédie pramenící z lidských citů, čímž mimo jiné staví paralelu mezi románovou Viktorku a osudy její autorky, tedy Boženy Němcové.

Interpretace nejnovějšího audiálního zpracování se ujal Miloň Čepelka, který bude většině čtenářů patrně známý jako „cimrmanovský“ divadelní herec, nejspíš o něco menší počet lidí bude seznámen s jeho velmi vřelým vztahem k poezii, který dokládá – mimo jiné – i jeho poměrně rozsáhlá vlastní básnická tvorba, rozpínající se mezi různé formy veršotepectví od útvarů haiku až po sonety nebo básně pro děti.

Seiferta Čepelka recituje s velkou citlivostí, v příjemně svižném tempu, místy dokonce možná až příliš svižném (zejména na samém začátku audioknihy). To sice vyžaduje po posluchači vyšší míru pozornosti – což ale platí pro poezii obecně – na druhou stranu tak interpret dodává projevu na jisté naléhavosti a je třeba dodat, že v méně naléhavých pasážích textu i tok jeho řeči zpomaluje a tam, kde je třeba zdůraznit některé emoce nebo epické momenty díla, výrazně zvolní, aby vytvořil pro posluchače dostatek prostoru společně s ním verše a jejich smysl plně procítit.

Na jednu stranu je sice chvílemi slyšet, že Čepelka není v první řadě profesionální recitátor, ale o to zní jeho projev přirozeněji a autentičtěji, což Seifertovu textu až nečekaně dobře sedne. To však neznamená, že by nerecitoval profesionálně, naopak – po mírně uspěchaných prvních minutách se ukazuje, jak výbornou volbou Miloň Čepelka pro interpretaci Seifertových veršů byl. Zároveň je nutno vypíchnout, jak pracuje s emocemi, vyjádřenými jen nenápadnou změnou intonace nebo tónu hlasu na příslušných místech – s citlivostí hovoří o lásce, s náznakem ironie o mladické naivitě, hlasem prosebníka se, se sotva znatelným tónem zoufalství, obrací k Bohu. A právě to, jak Čepelka zapracovává emoční náboj textu do svého projevu – střízlivě, nerušivě a přesto působivě, značí nejen dobrou znalost básnické skladby a její hluboké pochopení, ale i mistrovství jeho interpretace, která místy může znít civilně, ale tento pocit je jen zdánlivý. Některé party totiž pojímá rezervovaněji, o to působivěji pak zní, když v jiných (těch správných) klade silnější důraz a opírá se do textu intenzivněji. Skutečně účinné jsou pak závěrečné pasáže, které subtilně vyjádřenými emocemi doslova hrají, zejména z některých částí vysloveně příjemně mrazí (Čepelkovo jemně roztřesené podání slov „Bože, ochraňuj Viktorku“ v kontextu celého díla zapůsobí na posluchače jako ledová dýka). Poslední verše skladby pak zanechávají pocit určité smířené melancholie, kterou dokázal interpret vykreslit opravdu věrohodně.
 

Poslech audioknihy v režii Jindřišky Novákové doprovází klavírní hudba z dílny Karpof Brothers (Daniel Tůma a Ondřej Timpl), tu doplněna ženským vokálem v pozadí, jindy doprovázená temnými nebo epicky důstojnými smyčci, onde zazní pouze klavírní sólo. Výsledek takového zvuku je až snový, velmi poetický a nenápadně byť zároveň nesmírně silně emotivní, stejně jako Čepelkova interpretace a pochopitelně samotné Seifertovo dílo.