Zpět

Pochoutka pro otrlé

recenze, , 07.12.2022
Posmrtná predace
Když se román připravuje k vydání znovu, tentokrát coby audiokniha, může dojít k množství nesouladů. Například autorského záměru se záměrem režie, koncepce románu se zvoleným dramaturgickým pojetím, nebo stylu vypravěče s naturelem interpreta. V případě Posmrtné predace Viléma Koubka si naopak všechno dokonale sedlo, a tak se může servírovat pochoutka pro otrlé, noirové dobrodružství Vincenta Krhavého.
Na české literární scéně se můžeme s Vilémem Koubkem setkat už od roku 2009. Do mysli mnohých se zapsal nejenom prozaickým dílem ale i cynicky jízlivým komiksovým seriálem Korektor. Jiní ho znají jako tvůrce fantastických příběhů, ať už románových nebo povídkových. Jeho povídka Ranní spoj, která vyšla knižně v antologii Ve stínu magie roku 2019, se bohužel zvukové podoby nedočkala. Poprvé jsme tak mohli slyšet Koubkovu prózu až v roce 2021 s příběhem zvaným Období, a to v audioknižním vydání antologie Krásky a vetřelci a v interpretaci Terezie Taberyové. 

První samostatnou audioknihou je však ale až novinka Posmrtná predace, kterou letos vydalo nakladatelství Témbr v interpretaci Martina Stránského. Román vyšel poprvé knižně vloni v nakladatelství Host a jde o první díl série s hlavním protagonistou, unaveným, otráveným alkoholikem, soukromým detektivem Vincentem Krhavým. Jde o noirový krimi příběh z desítky let vzdálené budoucnosti a Koubek se ho zhostil s vypravěčskou lyrikou vlastní jednak jemu, jednak žánru. Ne nadarmo se Koubkovi přezdívá „básník české akční fantastiky“. 

Název díla by mohl evokovat zombie horor, avšak čtenář i posluchač brzy zjistí, že jde o jistou nadsázku. Krhavý se totiž musí vypravit na místo zvané Odpočinek, kam odcházejí ti, kteří díky lékařskému pokroku už sice nezemřou stářím, zato však jsou unavení, protože svět se od milénia dávno posunul jiným směrem, než na jaký byli zvyklý. Teď jsou z nich důchodci – napořád. A to s jedním dokáže zamávat. Na tomto nemilosrdném místě musí Krhavý objasnit nejednu záhadu, kolem se neustále ztrácejí lidé a za krk mu dýchá bojový robot, který ho má hlídat.

Interpretace se ujal Martin Stránský, který dokáže do svého hereckého projevu rovněž dostat tu správnou míru nadsázky, a tak se z hlediska vyznění i posluchačského zážitku může Posmrtná predace hrdě zařadit mezi takové počiny jako Krev je můj chleba Lairda Barrona (Témbr 2021). Jelikož Stránský má poměrně širokou interpretační škálu, mohli jsme ho slyšet hned v několika hereckých polohách. V tomto případě tedy nejde o způsob interpretace Stoletého staříka, který vylezl oknem a zmizel (Panteon 2012), Sophiiny volby (OneHotBook 2020) ani kapitána Croziera z Terroru (OneHotBook 2018). Poloha barronovsko-koubkovské ichformy se nachází někde mezi sérií Legie Kristýny Sněgoňové a Františka Kotlety (Audiotéka 2020-současnost) a románem Já, Poutník Terryho Hayese (Témbr 2020).
 

Atmosféru drsného devítihodinové vyprávění strádajícího detektiva ještě podtrhuje jingle rozdělující kapitoly a dějové úseky – tím charakteristické lupnutí či kovové cvaknutí víka benzínového zapalovače. Tím se stává příběh o muži, který dělá práci, kterou nechtěl dělat, na místě, kde nechtěl být, ještě o něco přítomnější a jaksi hmatatelnější.

Silnější povahy si příběh vychutnají včetně dávky humoru, neberoucího si servítky. Slabší povahy musí Krhavému odpustit jistou míru nactiutrhání starším spoluobčanům. Brzy však pochopí, že nejde o jen tak ledajaké spoluobčany, tito totiž chodí po Odpočinku zkrátka už příliš dlouho. 
Na závěr lze jedině vyjádřit přání, aby se audioknižního vydání dočkalo i letošní pokračování série, nazvané Smějící se bestie, v téže interpretaci a poctivé přípravě.