První z titulů měl netradičního interpreta, četl totiž sám autor. Přiznám se, že jsem toto rozhodnutí nekvitoval příliš pozitivně, ba ani výběr titulu. Lord Mord je totiž bohatý na mnohovrstevnaté popisy, které ne každé lidské ucho dokáže ve vší soustředěnosti pojmout. Navíc, nechat načítat knihu neškolený hlas, byť autorův, není vždy zcela šťastnou volbou.

Z výše popsaných důvodů jsem proto upřímně rád, že v případě druhého počinu byl vybrán jistě čtenářsky, ale hlavně pak posluchačsky vhodnější čtivý titul Praga Piccola. Navíc byl angažován profesionální rozhlasový režisér Dimitrij Dudík, ale i zkušený interpret, herec Martin Myšička. Úvodní a závěrečné slovo bylo natočeno v autorově interpretaci. Dovídáme se od něho, že základem pro román se staly deníkové záznamy Alberta Neumana, syna majitele automobilky Praga. Potěšující je autorova znalost reálií doby, do níž je vyprávění zasazeno, tedy do doby 1. republiky. Není ani tak podstatné, zdali vše napsané je produktem autorovy fantazie, zkrátka a dobře, román svou atmosférou zaujme natolik, že posluchač snad ani nechce vědět, do jaké míry jde o skutečnost, či o fikci. Zvedne s vypravěčem Albertem Neumanem hozenou rukavici a zažívá s ním jeho úspěchy, krachy, avantýry, přemety atd. Na ploše jedenácti hodin se posluchači mohou přenést do doby 20. a 30. let a nechat se unášet barvitými popisy všeho dění s důrazem na rozvoj automobilového průmyslu u nás.

Ano, ta auta, ta auta... Při poslechu pracuje imaginace na plné obrátky, člověk chvílemi cítí specifickou vůni benzinu, slyší burácet motory, jeden by tak rád nastoupil do prastaré Pragovky a ujížděl by krajinou, jedno kam. Natolik je poslech sugestivní.

Jistě za to může souhra režiséra Dudíka s Martinem Myšičkou. Nejednou spolu pracovali na rozhlasových četbách či dramatizacích. Z nahrávky je cítit pečlivé režijní vedení, Myšička text utáhne nejen z pozice vypravěče, ale i v dialogických částech, i co se se ženských partů týče. Všechny polohy hlasu mu lze uvěřit. Lyrickým vypravěčstvím počínaje, drsným chlapáctvím konče. Vše podtrhuje výtečná hudba Kryštofa Marka a citlivě vybrané ukázky dobové hudby.

Zcela bez mučení se přiznám, že nejsem velkým příznivcem tvorby Miloše Urbana. O to však ale víc mne těší, že mě zrovna Pragou Piccolou dokázal tolik nadchnout. Volba zkušeného režiséra a interpreta se tady skutečně vyplatila a já se moc těším, že se třeba nakladatelství Durman časem pustí do dramatizované četby či vyloženě do dramatizace nějakého díla.