Zpět

První i poslední případ Martina Servaze?

recenze, , 11.12.2019
Sestry
Francouzský autor solidních románů žánrově rozkročených mezi detektivkou a thrillerem Bernard Minier si od roku 2015, kdy v Česku vyšel jeho první román Mráz, vcelku právem vybudoval širokou základnu fanoušků. Těžištěm jeho tvorby je prozatím série s kriminalistou Martinem Servazem, který se v pořadí pátém románu této série Sestry objevuje hned ve dvou časových rovinách.
Knihu tvoří dvě úzce související části, z nichž první je retrospektivou Servazových začátků u policie a pravděpodobně zpackaného vyšetřování vraždy dvou mladých dívek, zinscenované podle motivu z románu spisovatele Erica Langa, další důležité postavy knihy. Ten je sice zproštěn všech obvinění, ale v mladém, třiadvacetiletém Servazovi zůstávají pochybnosti. A tak Minier vrací Langa na scénu po pětadvaceti letech v souvislosti s novým případem.

Zatím nejkratší „servazovský“ román je žánrově svázanou úvahou o řadě závažných témat, třeba zodpovědnosti autora za své dílo či duševně narušených fanoušcích, jejichž chování nebezpečně připomíná stalking. Text románu je vůbec posedlý spisovatelskou profesí v míře, kterou najdeme snad jen v některých počinech Stephena Kinga. Autor se ale nevyhýbá ani celospolečenským tématům, jakými jsou proměna policie, eutanazie či sebevražda. Minier je skvělý vypravěč a dobrý fabulátor, stále však zůstává pop-autorem, čemuž odpovídá i hloubka, či spíše mělkost jeho úvah.

Proto ponechme Sestry v kolonce žánrové literatury, kde můžeme Miniera jen chválit, snad až na tradičně přeexponovaný závěr: Servaz to tentokrát přežene natolik, že by byl div, kdyby směl u policie zůstat; je tedy možné, že se tímto románem celá série uzavírá. Konstrukt zápletky je v mezích možného uvěřitelný, dokonce i poměrně originální. A opět se publiku dostává skvěle napsaných pasáží, v nichž Minier dokáže vykreslit atmosféru či vytvořit napětí se záviděníhodnou řemeslnou lehkostí. Naproti mu jde i překlad herce Jiřího Žáka, od něhož už asi nelze čekat, že by se zbavil některých nepříjemných floskulí („v tuto chvíli“ apod.), ale který s češtinou povětšinou zachází nesmírně obratně.
 

Na rozdíl od předcházejících titulů série, které Žák všechny přeložil, se však tentokrát nestal jejich interpretem hlasovým. Staronový režisér Jan Zahradník v počinu nově vzniklé značky Voxi spadající pod Albatros Media svěřil interpretaci posluchačsky schůdnějšímu Jiřímu Schwarzovi. Společně zvolili pomalé, rozvážné tempo, které málokdy zrychlí i v těch nejvypjatějších situacích. To je ostatně rys vlastní i Žákovi, a Žákovým „dědictvím“ je i děsivá výslovnost anglických slov, jimiž se Minierův text plný popkulturních odkazů jako vždy hemží. Přesto je Schwarzův výkon výborný a pouze v rozumné míře zahraný – tradice spíše vyprávění děje tedy zůstala zachována.

K Minierovým románům neodmyslitelně patří i kakofonicky zneklidňující předělová hudba věčného experimentátora Zdeňka Zahradníka, která patří do ranku tzv. „vážné hudby“. Režisér, mimochodem skladatelův syn a uznávaný profesionál na poli zvukových nahrávek všeho druhu, tím odkazuje ke slabosti několika hrdinů i antihrdinů série pro tvorbu Gustava Mahlera. Nakonec i komponista sám je Mahlerovým obdivovatelem a hudbu složil přímo pro „servazovské“ audioknihy.

Celkově patří Sestry k tomu lepšímu, co Minier napsal, jsou kvalitně herecky, režijně i technicky zpracovány, a i pro posluchače, kteří nejsou daným žánrem zrovna unešeni, mohou představovat nejen příjemné zpestření, ale také důkaz, že i žánrové psaní může mít podobu, která si alespoň částečně nezadá s tzv. „seriózní“ prózou.