Regionální pověsti z Čech Moravy a Slezska
Každé velké město, obec, ba i víska skýtá v sobě tu menší, tu hlubší studnici příběhů. Pověsti, které se šířily povětšinou převyprávěním do zvídavých sluchovodů (nejen) drobných dítek, se naštěstí zaznamenávaly a mohou i dnes, po desítkách let, přinést nejen rozpletení tajemství, odkud pochází ten který název, ale třeba kde se vzala velká skála, co zažil mlynářův dům či sedlákovo pole. Ačkoliv sepsaných sbírek regionálních pověstí vyšla celá řada, vzhledem k tradici jim více sluší zvukové podání. I to představuje jeden z důvodů, proč vznikl projekt Regionální pověsti.
Popron Music a
Supraphon jej v září společně otevřeli nahrávkou více než dvě a půl hodiny dlouhou, s doslovným titulem
Regionální pověsti z Čech, Moravy a Slezska. Pokud se rozhodnete poslouchat, počítejte, že na vás čeká na devatenáct příhod, jimiž si rozšíříte povědomí o zákoutích naší historie.
Už pro množství pověstí (krade se otázka, proč se rovnou nezakulatilo do dvacítky) se nabízí doporučení, abyste si je raději rovnoměrně rozdělili – ideální jsou kupříkladu při večeru. Některé sice přesahují sotva tři minuty, jiné atakují dvojnásobnou stopáž, přesto poslech několika pověstí po sobě může zapříčinit zamlžení. Nepřekvapí totiž, že v řadě příběhů svou podstatnou roli sehrávají rohatí čerti, skřítkové a zištní občané, kterým to osud náležité oplácí. V závěru poslechu je pak dost těžké určit, které město se vlastně s jakým konfliktem potýkalo.
Na stranu druhou má kompilace pověstí jednu podstatnou přednost: jde o sběr různých nahrávek (některé jsou patnáct let staré, jiné sotva rok), přičemž se na nich vystřídala desítka českých herců a hereček. Nahrávka je tak ve výsledku dostatečně pestrá. I hudbou, kdy v některých případech zvolili autoři přímý odkaz na folklór, jindy zaslechneme spíše tradiční umělou (a to doslova, neboť nejde ani o živé nástroje) „levnou rozhlasovou“ muziku a v předělech trošku překvapivě až melancholicky jemná intermezza.
Nicméně zpět k interpretům. Jejich výběr sázel stejně jako na známost (de facto lze hovořit o celebritách), tak i na zkušenost se čtením do mikrofonu. Někteří z nich mají tendenci o něco více hrát, kupříkladu Miroslav Donutil, jiní zase volí spíše roli vypravěče a emoce nechávají na posluchačově fantazii (sem patří například Miroslav Táborský nebo Martin Stránský). Kdo ale vyloženě překvapí, to je Ondřej Vetchý. Naštěstí načetl pouze jednu pověst (s pořadovým číslem 10). Ano, píši naštěstí, neboť jeho přednes postrádá obsahu vět adekvátní intonaci, práci s nádechy a pauzami. Je až zbrklý a ve výsledku pak může posluchače zcela oprostit od vnímání (a porozumění) děje.
Jde ale o jednu jedinou citelnou vadu nahrávky. Ne že by výběrem pověstí (a jejich samotným obsahem) připoutala k pohovce, nese v sobě však dobrý úmysl – sbírat a uchovávat příběhy, které nás odnepaměti doprovázejí.