Zpět

Tajemství stínadelských ulic

recenze, , 06.03.2015
Rychlé šípy
Představovat klub Rychlých šípů by zřejmě bylo nošením dříví do lesa. Řada z vás si určitě s jistou dávkou nostalgie vzpomene na tu partu hochů z Druhé strany, jejichž krédem bylo čestné a slušné chování, a nepřítelem nechvalně proslulé Bratrstvo kočičí pracky. K nejznámějším příběhům obou part bezesporu patří pátrání po ježku v kleci v křivolakých stínadelských uličkách – ve čtvrti plné tajemných zákoutí, domů, průchodů, dvorečků a plácků, kterým vládla skupina hochů zvaných Vontové.
První díl, Záhada hlavolamu, se nejprve objevil v časopise Mladý hlasatel v letech 1940 – 1941, druhá část, Stínadla se bouří, pak v neméně známém plátku Vpřed v rozmezí let 1946 – 1947. Oba dva díly v nich vycházely jako příloha na pokračování a později se dočkaly řady knižních vydání. Třetí díl, Tajemství Velkého Vonta, dokončil Jaroslav Foglar již v roce 1977. Jeho románům však nebylo tehdy přáno a tak se ke čtenářům, krom jednoho exilového vydání, dostal až v roce 1990 v souborné trilogii nazvané Dobrodružství v temných uličkách.

V témže roce se ve studiu Lucerna zrodila audiodramatizace Záhada hlavolamu. Z vyprávění vím, že se tehdy na dvě dlouhohrající desky stály před obchody fronty. Nahrávka se později dočkala dvou reedic: v roce 1999 ji Supraphon vydal zkrácenou o více než deset minut, o osm let později byl shovívavější a ustřihl z ní jen asi čtyři minuty. Druhá reedice zřejmě přiměla tvůrce k natočení zbývajících dvou částí. V roce 2011 vyšly všechny tři nahrávky ve společném boxu nazvaném Rychlé šípy.

Stínadelskou trilogii zdramatizoval a zrežíroval Petr Obdržálek. Ten do Záhady hlavolamu dokázal přenést skutečně vše podstatné. V ději se nenachází žádná nelogičnost, jednání hochů je přirozené, dynamické dialogy obsahují napětí, humor, emoce. Vypravěč Ladislav Mrkvička vstupuje do příběhu pouze v bezpodmínečně nutných pasážích, hlavní slovo mají jednotlivé postavy. Každá věta ve scénáři má své místo, nejsou tu žádné zdlouhavé momenty, které by posluchače nudily.

Spravedlivého a ochotného vedoucího klubu Mirka Dušína věrně představuje Filip Jančík, bystrého a logicky uvažujícího Jarku Metelku si zahrál Tomáš Longa, jehož hlas jste mohli zaznamenat v řadě rozhlasových her. Věčně sýčkujícího Rychlonožku dokonale napodobil Roman Bartoň, dobrosrdečného a místy prostořekého Červenáčka uslyšíte prostřednictvím Martina Šotoly a Michalu Krbovi byl svěřen svědomitý Jindra Hojer. Kromě těchto pěti chlapců zde účinkuje velké množství dalších dětí a všichni podali zcela profesionální výkon. K nim se připojilo i pár dospělých – tajemného Ema ztvárnil strhujícím způsobem Oto Lackovič a skrze ústa Vladimíra Hlavatého promluvil i starý kostelník od svatého Jakuba. Maličkou roli babky dostala i Luba Skořepová. Jana Tleskače zde nenajdete – Petr Obdržálek správně usoudil, že čtení deníkových zápisků bude nejautentičtěji znít od Mirka Dušína.

K úžasným hereckým výkonům patří i perfektní hudba Zdeňka Merty. Je v ní použito skutečně velké množství hudebních nástrojů, jen namátkou kytary či bicí. Je nedílnou součástí nahrávky, podbarvuje dramatické scény, přenáší v čase, v prostoru, jejím prostřednictvím se kluci perou, apod. Bez ní by zkrátka tato nahrávka byla jako kapr bez vody. Důležitým prvkem této dramatizace jsou i velmi propracované zvukové efekty. Díky bohaté zvukové koláži se přímo dostaneme do víru neuvěřitelných událostí. K nejpovedenějším momentům patří scény v kostele svatého Jakuba a ve hřbitovní chodbě. Zvukař byl natolik pečlivý, že dokázal dokonale oddělit kroky Rychlých šípů od kroků Vonta ze Slepé uličky, který je pronásledoval až do sklepa. Efekty však netvoří jen reálné zvuky, bylo zde dbáno i na jednotlivá prostředí, ve kterých posluchač musí ocenit i nahrávací studio, neboť díky jeho kvalitě vše zní velmi přirozeně a autenticky.
 

A co tedy v poslední reedici chybí? Kromě pár zbytečných hudebních předělů, oddělujících většinou jen jednu stranu desky od druhé, zde postrádáme téměř celou začáteční scénu s Rychlými šípy a dvorečáky na kurtech. Nutno ovšem dodat, že střihačské nůžky pracovaly velmi pečlivě a tak i když úvod působí velmi zrychleně, na pochopení příběhu to nemá žádný vliv.

V roce 2009 vyšla Stínadla se bouří a o rok později pak Tajemství Velkého Vonta. Bohužel v porovnání s první částí je nutné konstatovat, že se panu Obdržálkovi opravdu špatně navazovalo a to se podepsalo na obou zmíněných nahrávkách. Nejhůře dopadla dramatizace druhé části. Ztratilo se veškeré kouzlo Rychlých šípů. Jejich jednání spíše připomíná Bratrstvo kočičí pracky. Ondřej Česák coby Mirek Dušín díky nekvalitnímu scénáři vystupuje jako arogantní namyšlený a přihlouplý hoch, který se chce s každým jenom hádat. Z Jarky Metelky v podání Matěje Beneše se stal naprostý trouba, který jenom nesouvisle drmolí, jistým tlučhubou je i Jindra Hojer v podání Martina Holzknechta. Červenáček alias Martin Hejný má v popisu práce být natvrdlým přidrzlým klukem a Marek Gallo v roli Rychlonožky nenápadným a tichým chlapcem. Výkony naší pětice i dalších hrdinů se ve většině případů dají označit za katastrofické. Herci přehrávají, často jim je špatně rozumět, text víceméně čtou, a když ho mechanicky nepředříkávají, tak jen řvou. Pozorný posluchač snadno odhalí, že vlny vzpoury Vontů byly nakřičeny jen několikrát a výkřiky se v různých situacích opakují. Z Ty-já-tru ovšem září Jakub Heřmánek, který si bravurně vysekl Otakara Losnu.

K nepovedenému hereckému provedení patří i odbytý scénář. Dialogy postrádají vtip, pouze se snaží nějakým způsobem převyprávět děj. Jeho autor nakousl hned několik témat, která pak nedořešil. Rychlé šípy se seznámí s partou Rezavých klíčů, která nechce nalezený hlavolam k volbě Velkého Vonta, proč ho ale chce, vysvětleno není. Podobně dopadl nález vontské kroniky i epizoda s Mirkem Danešem. Místo toho, aby se v příběhu tyto záležitosti dořešily, je zde kladen zbytečně velký důraz na určitou „popisnost“ a na psaní Tamtamu.

Tajemství Velkého Vonta je však příjemnou změnou. Rychlé šípy už nejsou těmi uřvanými hochy, stal se z nich zase ten známý klub. Scénář je propracovanější a domyšlenější. Posluchač v něm ovšem nenajde svíčičkový souboj, který rozhodl o osudu Rychlých šípů, když byli společně s partou Sběrače zajati Dabinelovci v opuštěném dvoře. Samotný zápas o tajemný papír a o hlavolam je rovněž velmi zrychlený. Rychlé šípy se s Losnou přímo před Rejholcem a neznámým cizincem domlouvají na tom, jak jim usvědčující papír a ježka v kleci vzít. Na CD by se obě pasáže daly ještě rozehrát, nahrávka má necelých 70 min.

Rok od nahrání prostředního dílu k poslednímu posunul i divadelní soubor a vytvořil i patřičné změny v obsazení. Ondřej Česák je už v Mirkovi umírněnější a především zkušenější a dospěli i představitelé Jindry Hojera a Červenáčka. Matějovi Benešovi byl svěřen Rejholec a přemýšlivého Jarku Metelku dobře nahradil Vojtěch Ondráček, kterému zdárně sekunduje Martin Novotný, jemuž se podařilo oživit typické Rychlonožkovy průpovídky. I další členové Ty-já-tru působí přirozeněji. Vypravěčem byl znovu zvolen Ladislav Mrkvička. Jeho hlas byl už v té době velmi unavený, a i když se opravdu snažil podat příběh poutavě a zajímavě, postrádá jeho vyprávění energičnost a nadšení.

O klávesovou hudbu se postaral Jaromír Klempíř. Syntetická muzika v porovnání s hudbou Zdeňka Merty se vůbec nedá srovnávat, nicméně je nutné přičíst panu Klempířovi k dobru, že jeho skladby nepostrádají napětí a v obou nahrávkách neruší, ba naopak dodávají dílu ponurou a tajuplnou atmosféru. Na obou discích nacházíme i řadu zvukových efektů. Ty nejsou tak pečlivě voleny a uspořádány jako u Záhady hlavolamu, pro dokreslení příběhu ale většinou postačí. Bohužel se zde projevila horší kvalita nahrávacího studia. I když se zvukař snažil zasadit jednotlivé postavy do různých prostředí, navození přirozenosti se mu ve spoustě případů nepodařilo.

Supraphon ovšem není jediný, kdo se pokoušel tuto trilogii zpracovat do podoby mluveného slova. V 60. letech vznikly v rozhlase hned dvě verze Záhady hlavolamu a rozhlasová hra Stínadla se bouří. Jestli se tyto nahrávky dochovaly a budou někdy odvysílány, se neví. V Knihovně a tiskárně pro nevidomé první dva díly kompletně a skvěle načetl v roce 1988 Jaromír Meduna. Obě dvě části byly také v 90. letech natočeny jako dramatizovaná rozhlasová četba na pokračování. Tajemství Velkého Vonta existuje už jen v již zmíněné knihovně pro nevidomé ve zcela nepovedené interpretaci Jiřiny Krupičkové.
audioknihu k recenzi poskytla Alza Media