Zpět

Setkání u magnetofonových pásků

recenze, , 27.02.2020
Každý ve svém
V době, kdy žebříčkům popularity audioknih jasně vévodí nekrácené četby, není ve vydavatelských plánech formát krátké povídky tak úplně běžný. Ne vždy ale máme čas a náladu na mnohahodinový poslechový maraton a proto mohou být i příběhy s délkou jen mírně přesahující jednu hodinu velmi vítanými. A co teprve, když jde o původní audio povídku. Takovou je audiokniha Martina Johanny Každý ve svém, kterou digitálně i na CD vydal sám autor.
Abychom ani v rámci recenze neporušovali Johannovu autorskou hru s postupným odhalením informací a reálií, musíme vystačit s konstatováním, že se příběh točí kolem setkání chlapce
a dívky. Chlapec, povoláním zdravotní bratr, dává místo poslouchání bezobsažných tlachání na ulici přednost své pečlivě budované fonotéce, přičemž naše čtenáře jistě potěší, že právě zvukové záznamy sehrají v příběhu o seznámení s dívkou – talentovanou architektkou – zcela zásadní roli.

Autor nás prostřednictvím svého příběhu přivádí do příjemného koutku světa, kde si dvojice na první schůzce vykají a kde galantní způsoby ještě nevyšly z módy. Primárním motivem příběhu je setkávání se za zajímavých okolností a téma sociálních bublin, na které upozorňuje oficiální anotace, je nakousnuto jen velmi zlehka a slouží spíše k navození atmosféry.

Text povídky koncipoval už při jeho vzniku Johanna tak, aby byl vhodný pro zvukové zpracování. Zejména z počátečních minut textu se dokonce dá odhadovat, že původní tvůrčí plány mohly být poměrně ambiciózní – posluchači jsou například velice brzy vypravěčem vybídnuti k tomu, aby vnímali zvuky nahrávky, či aby hrdinu následovali. Takový přístup ale vyžaduje skutečně propracované využití zvukových efektů a ploch, ale těch je, mimo zdařilého hudebního tématu, v nahrávce poskrovnu. Stejně tak zamrzí, že všechny vedlejší postavy supluje v toku dalšího textu pouze zmíněný vypravěč. 

Tím je Ondřej Novák, jehož hlas je po celou hodinku a čtvrt uklidňující, poslouchá se příjemně, občas ale sklouzne k jednotvárnosti. Jelikož se autor v textu rád uchyluje k až filozofickým úvahám (což působí, jako by byl vypravěč jakýmsi „pozorovatelem seshora“), které se vzápětí snaží odlehčit drobnou narážkou, nevychází tyto momenty po režijní stránce vždy úplně dobře – vtip snadno zanikne.

Ústřední dvojice se interpretačně ujali Jan Kříž a Kateřina Bohatová, což jsou hlasy důvěrně známé zejména muzikálovým příznivcům třeba z Divadla Kalich, v případě Jana Kříže dokonce už i z jevišť mezinárodních. Jaké jsou ale jejich výkony na poli mluveného slova? Začněme gentlemansky dámou: dívka Kateřiny Bohatové přímo překypuje laskavostí a jejím projevem lehce probleskuje koketní jiskra. Chlapec Jana Kříže se zdá být ostýchavější, ale postupem času si s dívkou začne užívat roztomilý dialogový ping-pong, který vnáší do povídky příjemné osvěžení. Přestože se ani jedna z postav v rámci příběhu nedočká výraznějšího vývoje, jsou obě posluchačům sympatické a pro děj nosné.

Povídka Každý ve svém více než pointou zaujme spíše filozofičtějším laděním, do něhož bude muset posluchač trochu pronikat. A i když by si po zvukové stránce zasloužila detailnější zpracování, jde o zajímavý autorský příslib do budoucna.