Supraphon si je dobře vědom svého bohatého archivu a hojně jej využívá. Vedle digitálních vydání starších hudebních nahrávek často sestavuje nejrůznější profilové samplery (například osobností české populární hudby), ale také tak zvané komplety mluveného slova. Slavíky lze, přestože na obálce mají označení „audiokniha“, zařadit spíše mezi tituly, které jsou průřezem hudební produkce určitého období.

Autor Martin Hrdinka vyšel při tvorbě audioknihy Slavíci (Kronika československé populární hudby) především ze svého rozhlasového seriálu Klec plná slavíků, který vysílal Český rozhlas v letech 2016 až 2017. Zatímco ale tehdy mohl československé pop-music věnovat týden co týden celých 25 minut, v případě audioknihy si musel autor vystačit s asi polovičním počtem dílů, přičemž každému z nich byla v porovnání s rozhlasovou verzí dopřána přibližně třetinová stopáž. Oželet tak musíme například tematické díly, kterými Hrdinka rozhlasové mapování jednotlivých ročníků Slavíků prokládal. A „škrtat“ musel mnohem více.

Každá z 54 audioknižních částí se věnuje jednomu ročníku ankety Zlatý resp. Český slavík od roku 1962 až do roku 2021. Pokud se nemůžete dopočítat, prozradím, že se soutěž několikrát nekonala v 90. letech a pak ještě v rozmezí roků 2018–2020, a že poslední track Hrdinkovy audioknihy je bilanční. Každou z částí otevírají stejné slavnostní fanfáry, každá má stejnou koncepci a podobnou stopáž. Pro rozhlasový seriál jde o ideální formát, poskládat však jednotlivé části bezprostředně za sebe v rámci jedné audioknihy, je krok velmi riskantní. Hrozí, že celek bude pro kontinuální poslech neúnosný. A přesně to se Slavíkům stalo.

Přestože možná podtitul audioknihy evokuje ucelený a erudovaný pohled na československou populární hudbu, rozhodně se posluchačům nedostává nic typu Dorůžkova Panoramatu populární hudby nebo Kotkových Dějin české populární hudby a zpěvu. Martin Hrdinka si (alespoň v audioknižních Slavících) nedělá ambice pojmout naši pop-music jako předmět hudebně vědeckého bádání a předkládá posluchačům vlastně jen převyprávěné statistické údaje. Informace se pak omezují na pouhé opakování toho, kolik posluchačů hlasovalo, o kolik to bylo víc než předešlý rok, kolikátý byl daný interpret loni, kolikátý předloni, že má nejvíce čtvrtých míst v historii, že už se nikdy poté v žebříčku neobjevil. Takovéto „zajímavosti“ samozřejmě posluchačům dostačovat nemohou.
 
Proto Hrdinka (téměř) každou z částí otevírá výčtem vybraných událostí toho kterého roku, přičemž se neomezuje jen na oblast hudby nebo kultury obecně, ale mluví i o politických, sportovních nebo společenských událostech u nás i v zahraničí. Pokud si vybavíte taková ta tištěná blahopřání k narozeninám s letopočtem a s několika údaji, co se v tom konkrétním roce událo, tak přesně víte, jak k této části svého textu Martin Hrdinka přistoupil. Patrně se snažil vyvážit strohost statistických informací, výsledkem je bohužel jen další text bez nosného obsahu. Je to škoda – pokud by se v tomto prostoru raději rozepsal o dobových poměrech na naší populárně hudební scéně, audiokniha mohla získat vyšší obsahovou a informační hodnotu.

Jak jsem naznačil, přestože je mluvené slovo důležitým prvkem audioknihy Slavíci, samo o sobě by neobstálo. „Naštěstí“ je každá z částí zakončena dobovou písní v plné délce. Pomineme-li několik ročníků, u nichž z Hrdinkova textu přímo nevyplývá, proč k němu byla zařazena právě ta skladba, kterou zvolil (například Dynamit od Olympicu z roku 1970), lze vysledovat pravidlo, že byly vybrány takové písně, které mají vztah k některému z oceněných a spolu tak tvoří průřez 60letou historií ankety. Tím by snad mohly být pochyby o smyslu audioknihy rozptýleny: Hrdinkův text lze zkrátka vnímat jen jako výplň mezi jednotlivými skladbami. Komu vadí, může v každém tracku přeskočit někam k polovině, kdy začíná píseň. Supraphon však šel ještě dál a připravil (už pouze digitálně) titul Slavíci (Písničky ze stejnojmenné audioknihy). Na něm už vyznavače české pop-music uplynulých šesti dekád žádné doprovodné slovo rušit nebude.

Audiokniha Slavíci je typickým představitelem titulu, který příkladně využívá možností zvukového nosiče a kombinuje mluvené slovo a hudební skladby. Škoda ovšem, že dramaturgie nedala více prostoru Hrdinkově textu a posluchačům nenabízí nic než vyprázdněné informace a tok stotisíckrát slyšených písní. Zájemce o Hrdinkovu historii naší populární hudby lze tak raději odkázat na seriály Klec plná slavíků a Slavíci v krabici, které jsou volně dostupné v rozhlasovém archivu.