Oblast Nové Guinei patří k těm vůbec nejméně civilizovaným místům, kde dodnes žijí domorodé kmeny víceméně tak, jako jejich předci po tisíciletí před nimi. Audiokniha Tamtamy času přináší unikátní pohled cestovatelů Zikmunda, Hanzelky, Stingla a Švaříčka. Tištěnou verzi vydala poprvé Jota společně s CK Livingstone v roce 2002 a od té doby si zájem čtenářů vyžádal už čtvrtý dotisk. Aktualizovaná audioknižní podoba opět od Joty vychází z poslední, doplněné podoby textu. Ta mimo jiné obsahuje například úvahy autora Rudolfa Švaříčka o svých starších kolezích, v případě fyzického nosiče pak i obsáhlý fotografický booklet.

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se s Miloslavem Stinglem v této knize sešli publikačně vůbec poprvé. Vzpomínky z dob minulých pak doplňuje nejrozsáhlejší část, výrazně čerstvější zážitky Rudolfa Švaříčka, který je zároveň hnacím motorem celého projektu. Dohromady tak podávají zprávu o situaci na ostrovech od poloviny minulého století až do nového tisíciletí. Každý z nich se přitom na Novou Guineu díval svou osobitou optikou, protože ačkoliv všechny pojila stejná cestovatelská vášeň, motivace k výpravám byly různé. Odlišnou atmosféru mají i jejich vzpomínky a proto si pro zvukovou podobu vyžádaly i vlastní interprety.

Produkce audioknihy je nezvykle velkorysá. Při natáčení se za mikrofonem vystřídalo hned pět interpretů (a sám autor v úplném závěru k tomu), nechybějí ale ani na míru šité hudební předěly. Úvodů kapitol a obecných informací se, stejně jako části Miloslava Stingla, zhostil Jaroslav Dušek. Zápiskům Zikmunda a Hanzelky, kteří přijeli na ostrovy v době, kdy zde docházelo k politickým změnám systému, a proto nesměly jejich zážitky dlouhá léta spatřit světlo světa, vdechl život Jan Potměšil. Rudolfu Švaříčkovi propůjčili hlas hned tři narátoři. Zamyšlení a vzpomínky na autorovy zážitky s trojicí slavnějších předchůdců načetla Jitka Čvančarová, jeho výpravy do tropů si pak mezi sebe rozdělili Dan Bárta a Michal Bumbálek. První z nich interpretuje strastiplné zážitky ze starší cesty, po níž autor na čas na Novou Guineu zanevřel, druhý se ujímá slova v případě popisů jeho následných výprav, během nichž do značné míry této divočině odpustil. Odpustí ale posluchači přešlapy, které provázejí zvuk nahrávky?
 
Obsahové stránce nahrávky lze vyčítat jen máloco, a i to se ve světle komerčního úspěchu zdá jako malichernost. Švaříčkova část je například třikrát delší než vyprávění tří zbylých, a přiznejme si, že pro běžného posluchače známějších, dobrodruhů. Jakožto autorovi mu to ale fanoušci cestopisů zřejmě odpustili. Úroveň interpretace se v zásadě liší dle zkušeností jednotlivých aktérů. Pro Dana Bártu šlo o audioknižní premiéru, jeho klidnému projevu ale nechybí plynulost, díky které mu odpustíte tu a tam méně zřetelnou výslovnost, když například občas polyká konce vět. Jitce Čvančarové nedaly dané pasáže příliš prostoru pro herectví, do četby však vkládá emoce ve správné míře a bez patosu, k němuž by mohl text místy svádět. V případě Jaroslava Duška se zpočátku zdá, jako by jej natáčení nudilo a nevěděl, jak jej uchopit. Sžívá se se Stinglovými historkami postupně a chvíli trvá, než se na jednu vlnu s ním naladí i posluchači. Poté ale čte se zájmem a poutavě. Michalu Bumbálkovi byly svěřeny zápisníky ze Švaříčkovy pozdější výpravy, při jejichž popisu se na rozdíl od zážitků z dřívější cesty, vyprávěných Bártou, přestal autor pitvat v nepřízni osudu. Optimističtější historky a energičtější projev Bumbálka pomáhají udržet pozornost posluchače i v nebývale dlouhých kapitolách, které by bylo vhodné rozdělit. Překonává jej možná jen Jan Potměšil, který svým jistým, přesto jemným projevem drží vyprávění Zikmunda a Hanzelky pevně v rukou, hraje si s náladami příběhů a zdůrazňuje nenápadný humor této autorské dvojice. Posluchači v samotném závěru uslyší ještě šestý hlas, patřící autorovi knihy, který musel v epilogu zaskočit tou dobou hospitalizovanou Jitku Čvančarovou.

Problém Tamtamů času ale tkví ve zvukařské práci Studia Budíkov a Michala Kurfürsta, který měl na starosti kromě režie i tuto složku nahrávky. Snad s výjimkou Michala Bumbálka totiž u všech narátorů zůstaly v různé míře rušivé zvuky, nejčastěji takřka všudypřítomné mlasky. Mezi některými podkapitolami také chybějí pauzy či jingly, naopak příliš dlouhé pauzy na nádech spojené s mlasknáním srážejí jinak pečlivě vypiplané Švaříčkovo dílo na úroveň téměř amatérského záznamu. Výsledek pak nezachrání ani stylová hudba Dana Bárty, které by navíc prospělo srovnání úrovně hlasitosti s mluveným slovem, protože na posluchače rytmické tóny inspirované domorodými písněmi spustí na koncích kapitol nečekaně zhurta a nahlas.