V sérii s doktorem religionistiky specializovaným na všemožné druhy magie Tomášem Koskem, která už čítá čtyři plnokrevné knihy a několik povídek roztroušených po antologiích, se František Kotleta zabývá představou, jak by vypadal svět, kdyby nejrůznější magické rituály, kterým lidé v různých koutech světa věří, doopravdy fungovaly.

S hlavním hrdinou a jeho kolegy, milenkami i nepřáteli, jsme se už postupně vydali na solidní cestu kolem světa. K Amsterdamu, Paříži, Kubě, Mali nebo Ústí nad Labem se tentokrát vedle titulního New Orleans přidávají třeba Vatikán či africký ostrov Réunion. Ten se objevuje v novém zpracování textu Sitarane s podrobně prozkoumanými moderními mýty ostrova. Tato povídka, která původně vyšla v antologii Ve stínu magie a byla vydána i jako sólová audio jednohubka v roce 2021, je zde s opravami drobných chyb načtena týmž interpretem znovu. A to může pro majitele obou nahrávek představovat výtečný srovnávací materiál ke studiu práce Libora Terše – a můžeme rovnou prozradit, že je až neuvěřitelně konzistentní.

Největší výhrada ke koskovské sérii jako celku i k Temnému blues v New Orleans samotnému nesměřuje k nejspíš záměrnému nízkému stylu ani k některým logickým nesrovnalostem v ději, nýbrž k zřetelné nevyrovnanosti jednotlivých textů. Vynikající Těžký den v Ústí nad Labem z Posledního tanga v Havaně funguje i mimo rámec Kotletovy tvorby jako svébytná zábavná povídka se zajímavým sociálně-kritickým ostnem a obstojí i při kritičtějším pohledu. Miniatura Pod jezinčním úplňkem z recenzovaného titulu (rovněž se odehrávající v Čechách) patří naopak k těm slabším. Síla ústeckého příběhu tkví především v tom, že čtenář zná prostředí, které je popsáno bez většího překvapení, ale také bez zbytečné stereotypizace, a přesto v něm zakomponované romské legendy nepůsobí nijak rušivě či nepatřičně. Druhý jmenovaný text je trochu samoúčelný a jeho zajímavost spočívá snad v tom, že vzdáleně odkazuje ke Kotletovu románu Perunova krev, zabydlenému povědomými postavami slovanské mytologie.

Zkušená režisérka Helena Rytířová, která stojí i za mnoha dalšími audioknižními „kotletovkami“, měla při výběru interpreta neobyčejně šťastnou ruku. Pětice povídek z Temného blues totiž i přes veškeré výhrady zůstává velice zábavným zážitkem zejména pro okamžiky oddechu, a to v neposlední řadě i díky obdivuhodně věcnému načtení Liborem Teršem.

Kotletova síla spočívá v tom, že nám dokáže s pokerovou tváří předestírat nikoli neuvěřitelné, ale rovnou nemožné. Teršův až dokumentaristicky znějící projev se stává vysoce zdařilou součástí hry: čte totiž Kotletovy paranormální fantasmagorie jako něco absolutně realistického, jako něco, co se událo a o čem není potřeba pochybovat. To ještě doplňuje dalšími ne zcela obvyklými hereckými prostředky: první a nejnápadnější jsou nezúčastněně čtená citoslovce (nápodobu kulometné střelby „ta ta ta ta ta“ vysloví po slabikách a zcela prostě, nenapodobuje, nehraje). Dále můžeme zmínit totálně neemotivní popisnost v líčení sexuálně explicitních, nezřídka pornografických scén, nebo strohost čtení dialogů. To vše vytváří další, na první poslech paradoxní pnutí, z kterého pak pramení i nový, při konzumaci liter očima nepřítomný humor.
 
Frekvence Kotletova psaní trochu svádí k obavě, aby se v množství nerozpustila i jeho originální kvalita. Je proto příjemné konstatovat, že v Temném blues k tomu rozhodně nedošlo, přičemž s Liborem Teršem dostane posluchač další rozměr nádavkem.