Psychologická drobnokresba jednotlivých zúčastněných zpravidla obohacuje kriminální zápletku. Autoři Michael Hjorth a Hans Rosenfeldt proto rozebírají děj svých knih vždy z hlediska několika postav, takže jde o mozaiku sestavenou z různých směrů. Jak se vyjádřil Aleš Procházka na besedě s dalšími tvůrci a interprety na téma severské krimi na letošním festivalu Svět knihy, právě to je na jejich románech pro něj jako narátora výzvou. Musí totiž hlasově ztvárnit nejen množství postav, ale i to, jak tyto postavy vnímají citace ostatních.

Prozatím třídílná série je postavena na ramenou zmíněného Sebastiana Bergmana, forenzního psychologa, který nám učarovává zejména pro své charakterové vady. Snadněji se totiž identifikujeme s hrdinou chybujícím, asociálním, tápajícím a více či méně sobeckým. Smiřujeme se lépe se sebou samými, máme-li možnost sledovat cynické vnitřní pochody nedokonalých ale inteligentních vyšetřovatelů, kteří trpí nočními můrami a žízní po sblížení, přestože se chovají v mezilidských vztazích jako neřízené střely. Právě deprivovaní vyšetřovatelé se lépe dovedou napojit na uvažování vraždících psychopatů. To je důkazem popularity policistky Sagy Norén z policie Malmö ze seriálu Most o čtyřech sériích, která se mentálně pohybuje na autistickém spektru. A byl to právě Hans Rosenfeldt coby scénárista, kdo učinil tento seriál takto atraktivním pro miliony diváků.
   
Sebastian Bergman se v prvním z románů Temná tajemství dostává k rozklíčování vraždy nezletilého studenta v podstatě nerad. V Učedníkovi autoři rozvíjejí zajímavou linii analogie mezi nutkavým chováním sériového vraha a sexuálního predátora, kterým je Sebastian Bergman. Hrdina je vlivem msty sériového vraha Edwarda Hindeho přinucen k sebereflexi. V zatím posledním ze série Hrob v horách zavádí policejní vyšetřování čtenáře do tématiky křivých obvinění z terorismu imigrantů ve Švédsku. Co je nutné vyzdvihnout, je umění těchto autorů vyšvihnout po dějových zvratech opravdu brilantní koncovku, zdvižený prst nebo otazník, kterým nás zvou do dalšího románu.
   
Procházkova dikce příjemně vnáší do vyprávění sarkastický podtón. Český posluchač by však lépe rozuměl sousloví taška z [IKEY] než taška z [Iky]. To je však snad to jediné, co jemně vyrušuje z Procházkova vyprávění, při němž jako by si sám jako nitky vytrhával popisy událostí z hlavy a plavně se převtěloval z jedné postavy do druhé.