Jan H. Vitvar se umění věnuje dlouhodobě, mimo jiné jako kritik nebo šéf kulturních rubrik několika týdeníků, například Respektu. Z jeho dosavadních knižních publikací zmiňme alespoň David Černý – Fifty Licks, monografii možná vůbec nejvýraznějšího ze současných českých výtvarníků, na řadě dalších knih se podílel coby součást autorského kolektivu. V zatím posledním počinu Umění, kterému nikdo nerozumí (knižně vydalo nakladatelství Paseka v roce 2021) se Vitvar vydává na cestu po kontroverzních aspektech umění, respektive odhaluje, jak byla která díla, témata a umělecká zpracování ve své době vnímána a především odmítána, aby se s odstupem stala součástí všeobecně přijímaného kulturního dědictví.
 
Jan H. Vitvar připomíná, že zákazy a vzbuzování odporu, obecněji nepochopení, uměleckých děl se překrývá s nejvýraznějšími momenty, kdy se o soudobém umění dovídá a dovídala široká veřejnost. Mimo jiné tím přiznává, že právě i jeho nejnovější kniha – tyto případy sumarizující – vlastně směřuje k víceméně „bulvárním tématům“, pakliže lze o něčem takovém ve světě výtvarného, skulpturálního a performativního umění vůbec mluvit. Autor tak ovšem činí citlivě a ve výsledku má jeho kniha potenciál udělat pro popularizaci uměleckých aktivit víc než většina ostatních monografií věnovaných dějinám umění. A to nehledě na přínos už jen tím, že se tématu chápe z – zejména pro české a československé prostředí – nového úhlu pohledu.
 
Audioknihu Umění, kterému nikdo nerozumí načetl Petr Jeništa, jehož diváci mohli či mohou znát z úctyhodného počtu divadel, od Národního divadla Brno, přes královéhradecké Klicperovo divadlo až po pražská divadla Na Fidlovačce nebo Na zábradlí, kde působí ve stálém angažmá. Zahrál si i v několika filmech a mnohým bude v neposlední řadě známý jako herec seriálový. Audioknih však nemá na kontě mnoho, přesto nelze tvrdit, že by byl ve světě mluveného slova úplným nováčkem.
 
Jeništa hned zkraje zaujme příjemným tempem četby, které není nijak zběsilé, a tak dovolí vnímat všechny probírané případy ničení, odmítání a nepochopení uměleckých děl, kterých tu Vitvar od počátku až do úplné současnosti zaznamenává opravdu mnoho. Jeništa za mikrofonem – stejně jako autor za klávesnicí – nijak nenudí a jeho projev plyne s lehkostí, kterou snad jen maličko nabourává příliš slyšitelná snaha o precizní vyslovování, na kterou se však dá bez větších obtíží zvyknout a nenechat se jí vyrušovat.
  Pokud bychom chtěli audiálnímu zpracování něco vytýkat, půjde o úplné drobnosti, jako je například výslovnost německého Düsseldorfu. Jméno města totiž interpret vyslovuje chybně jako „dýzldorf“, nikoli „dysldorf“. Na druhou stranu, chybná výslovnost se v českém veřejném prostoru (včetně dabingu nebo mediálního prostoru) bohužel natolik vžila, že se jí nelze divit ani zde.
 
Nahrávku doplňují jazzově laděné hudební předěly. Ty jsou všechny v rámci stejného hudebního žánru, přesto pestré, jak jen jazz může být: Od líbivých melodií přes mírně nepřístupné více propracované až třeba k sólu na rozladěný saxofon. Tento výběr je pro knihu, která zpracovává nejpestřejší druhy umění, které spojují příbuzné prvky (zejména nepochopení laickou i odbornou veřejností), ideálním způsobem signifikantní a jen dokládá, že na straně režie došlo k příkladnému pochopení autorského záměru a vyznění výchozího textu.