Zatímco autorka audioportrétu o Jiřím Lábusovi Ilona Smejkalová šla spíše po osobní lince, díky čemuž se posluchači dozvěděli mnoho detailů z Lábusova soukromí, autorka nejnovějšího audioportrétu Nikol Nováková se zaměřila spíše na Preissovo uvažování o hereckém řemesle. Jeho myšlenky jsou velice zajímavé a odhalují posluchačům a zejména zájemcům o herectví radosti a strasti tohoto povolání. Výběr myšlenek o herectví každopádně nenásilně odhaluje také respondentův charakter a ve výsledku toho o zpovídaném říká mnohem víc než prostá životopisná data.
 
Dále je třeba u Preissova portrétu ocenit propracovanou úvodní titulku, která se skládá hned z několika ukázek. Nejde však „jen“ o obyčejné naskládání několika krátkých úseků za sebe, ale o promyšlený výběr, který pravděpodobně učinila autorka dokumentu Nikol Nováková a který skvěle demonstruje skutečnost, že byl Viktor Preiss zvolen neviditelným hercem století. Všechny ukázky na sebe totiž perfektně navazují, že to dokonce vypadá, že byly namluveny jen pro účely tohoto audioportrétu. Přestože ve všech účinkuje jen Viktor Preiss, má posluchač dojem, že se jedná o více herců, natolik je interpret hlasově rozmanitý. Mezi kratičkými ukázkami vzniká dramatické napětí, které vyvrcholí ukázkou z dnes už legendárního dílu seriálu Dabing Street. Autorem zvukového plánu není nikdo jiný než Bojan Bojič. Jeho rukopis je v tomto ohledu jasně rozpoznatelný.
 
Vzhledem k propracované obsahové stránce audioportrétu však zamrzí jeho technická kvalita a nedostatečná dramaturgie. Začněme první výtkou. Zvukový záznam mohl být lépe vyčištěný. Jedná se sice o dokument, ale i tak není vhodné, aby se ve výpovědi respondenta objevovaly různá přeřeknutí či jiné hezitační zvuky a pazvuky. U pana Preisse lze argumentovat autenticitou sdělení, ale přeřeknutí, která jím samotným byla vzápětí opravena, by se i tak v podobném díle objevovat neměla. Nepůsobí to totiž dobře a posluchač může mít pocit, že tvůrcům na postprodukci příliš záleželo. To platí i o nevyčištěném partu vypravěčky Heleny Dvořákové, jejíž umlaskaný projev je ve sluchátkách opravdu nepříjemný.
 
S partem vypravěčky souvisí i druhá výtka, která směřuje k dramaturgii Terezy Novákové. Z audioportrétu totiž není zcela jasné, jaká má být funkce této vypravěčky. Vzhledem k tomu, jak je part napsán, je pravděpodobné, že se tvůrci jejím způsobem obrací přímo k posluchačům. Snaží se navodit přátelskou atmosféru a kamarádský tón, které čišely z předchozího audioportrétu (není divu, nejen jeho autorka, ale i vypravěč Pavel Batěk patří mezi Lábusovy dobré přátele). Bohužel, u audioportrétu Viktora Preisse tento přístup úplně nefunguje a Dvořákové obracení se k posluchačům působí infantilně, jako by jednala s dětmi v mateřské školce. Věcnější projev by opravdu nebyl na škodu a dokument by odstupem povýšil. Kuriózní situace pak nastává v okamžiku, kdy vypravěčka zmiňuje svou osobní zkušenost s trémou a opět se obrací k posluchačům (3.díl). Vzhledem k tomu, že ani v jedné části nezazní, pomineme-li závěrečné titulky, kdo je oním hlasem (posluchač si to musí sám dohledat) a ani jaký je jeho vztah k Preissovi, vyznívá tato poznámka velice nedotaženě.
 
Nejhorší je však nepozornost, která tvůrcům v 1. díle unikla. Jedná se o pasáž, v níž vypravěčka jmenuje hereckou legendu Vlastimila Brodského jako Vladimíra Brodského (09:14–09:15). Že to uteklo autorce Nikol Novákové se dá v tom množství informací, které musela zpracovat, ještě pochopit, že si toho ale nevšimla dramaturgyně Tereza Nováková ani režisér Michal Sieczkowski a dokonce ani interpretka je opravdu trestuhodné a neobhajitelné. 
 
Je škoda, že se Audiotéka nechala ukolébat úspěchem audioportrétu o Jiřím Lábusovi a nevěnovala stejnou pozornost i sérii o Viktoru Preissovi. Doufejme, že u dalšího portrétu bude postprodukci a dramaturgii věnována větší péče. Vybrané osobnosti by si to zcela jistě zasloužily.