Zpět

Zelenskyj demaskovaný?

recenze, , 28.11.2022
Volodymyr Zelenskyj
Když letos v únoru Putinovo Rusko zaútočilo na Ukrajinu, stalo se mnoho věcí. Kromě dopadů sociálních, ekonomických a vedle těžko spočitatelných lidských tragédií, promítla se invaze i do světa kultury a – v této podobě možná poněkud překvapivě – i do popkultury. Že se dříve nebo později stane válka tématem literatury a filmu, bylo jasné. Přerod jednoho politika v ikonu téměř popkulturního rázu však většina z nás nejspíš nečekala.
 
Málokterý současný představitel státu a jeho obraz na veřejnosti si prošel tak zajímavým vývojem. Pro většinu světa ještě nedávno neznámá postava, po agresi Ruska na Ukrajině světově respektovaný lídr. Zároveň osobnost budící velké vášně a snad kompletní škálu postojů od téměř zbožného obdivu až po zcela slepou nenávist. Pro jeden tábor hrdina, pro druhý feťák a nacista, jak ráda tvrdí ruská propaganda, a jak už před jeho usednutím do prezidentského křesla šířili někteří z jeho oponentů. Tím politikem není samozřejmě nikdo jiný než ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který se zachoval odvážněji, než by se od prezidenta napadeného státu očekávalo, když odmítl opustit zemi v nejtěžší hodině, neuprchl z ostřelovaného hlavního města a zůstal i přes množství atentátů, které se na něho měly plánovat. Z bývalého herce se stala mezinárodní „celebrita“. Jako takový se – aniž by to cokoli vypovídalo o něm samém – najednou objevoval všude, jeho fotografie zaplavily sociální sítě, a dokonce se začaly prodávat vytištěné i na hrníčcích či na polštářích.
 
Že o tomto muži bude psát historie, ale též že už v současnosti přiláká různé životopisce, není v tomto světle žádným velkým překvapením. Mezi zmíněné autory patří i ukrajinský novinář a politický komentátor Serhij Rudenko, který si vzal za cíl ukázat prezidenta Zelenského „bez příkras“ a „pravdivě“, zaměřit se „pouze na fakta bez emocí“, jako by zapomínal, že už výběrem fakt vyjadřuje nějaký názor a dává tušit emoce v pozadí. Ty nejsou v Rudenkově případě nejspíš až tak pozitivní. Proto jeho kniha Volodymyr Zelenskyj: Muž, který píše dějiny (byť originální název volně přeložitelný jako Zelenskyj bez líčení je knize přiléhavější, už pro její mírně bulvární ráz) nejspíš nenadchne příliš Zelenského příznivců.

Serhij Rudenko se ve své knize zaměřuje na Zelenského cestu do prezidentského křesla, mapuje počátek i průběh jeho kariéry (neopomíjí ani dráhu herce, komika, její začátky a první úspěchy), pitvá politickou stranu Sluha Národa, místy nahlédne i do Zelenského soukromí – zkrátka zkoumá postavu ukrajinského prezidenta a jeho nejbližšího i mírně vzdáleného okolí pod mikroskopem. Neopomíjí přitom uvádět politicko-společenský kontext, což zavádí řeč i na Zelenského politické oponenty nebo předchůdce. Nejedná se o glorifikující biografii, skoro se chce říct, že spíš naopak; byť v závěru– v krátké části věnující se období po začátku války – Zelenskému přínos přiznává a staví se k němu najednou nejen smířlivěji, ale snad i s drobnou známkou obdivu. Autor svůj fokus jinak zaměřuje převážně na politické skandály, Zelenského selhání, zákulisní praktiky a další spíše negativní aspekty jeho dráhy. Otázky, nakolik je jeho pojetí a výběr zaznamenaných faktů (případně jejich interpretace) objektivní, přenechme někomu jinému, ideálně dějinám. Omezme se na to, že tak jako tak je kniha svou povahou kontroverzní, což byl jistě i autorův záměr, neboť někdy jeho vyjádření zavání určitou senzacechtivostí. Pravda, v českém audiálním zpracování toto poněkud zaniká.
 

Audioknižní zpracování českého překladu vydalo letos Voxi v interpretaci Martina Zahálky. Projev tohoto zkušeného audioknižního interpreta je kultivovaný a jeho hluboký hlas opravdu velmi příjemný, přesto má tendence maličko uspávat, což by nejspíš vyřešilo rychlejší tempo četby. Ta je skutečně pozvolná, a byť velmi profesionální, nelze se ubránit, že je zkrátka až příliš pomalá a může se pro některé posluchače dokonce stát úmornou. A to i přes skutečnost, že utahanost četby lze pochopit. Kniha je totiž doslova přeplněna různými informacemi, jmény, daty a souvislostmi, v nichž by se při příliš svižné četbě mohl posluchač snadno ztratit. Už jen proto, že autor někdy informace podává v poměrně chaotickém sledu, nedodržuje časovou – a občas ani tematickou – linii a místy se zdá, jako by kapitoly řadil až nahodile. Režie a interpret tak stáli před těžkým úkolem, a to připravit poslech, v němž bude mít recipient dostatek času množství informací zpracovat. Bohužel, trochu to přehnali, a byť je pozvolnější přednes jistě lepší řešení než příliš zběsilý, k perfektní nahrávce, která bude vedle preciznosti zpracování opravdu bavit, ještě kousek chybí.