Vydavatelství Supraphon v předvečer této příležitosti vydalo jako audioknihu na třech CD s mp3 soubory nebo ke stažení neobyčejně rozsáhlý komplet svých archivních nahrávek, doplněný o nahrávky nové, pořízené pro tuto příležitost. Za cenu běžné audioknihy se tak k posluchači pod názvem Čapek – Z díla velikána české i světové literatury dostává víc než 26 hodin, tedy více než celý den, vysoce kvalitního obsahu v řadě dobrých, skvělých i geniálních interpretací.

První třetinu audioknihy tvoří nejrůznější nahrávky Čapkových Povídek z jedné a druhé kapsy (1929). Začneme zostra úžasným ztvárněním známé povídky Rekord v podání Jana Pivce z roku 1962, který každičké slovo Čapkova bohatého a paradoxně zároveň průzračně jednoduchého jazyka pečlivě váží, aby je vyslovil s takovou intonací, která zachytí jejich význam, ale i ironii a humor. Pivec se objeví mezi interprety ještě několikrát a pokaždé jde o ukázku vrcholného herectví na poli mluveného slova, ať už v prosté četbě (fejeton Právní případ v nahrávce z roku 1956) nebo studiovém herectví (v apokryfu O desíti spravedlivých s Jiřinou Petrovickou z roku 1967).

Čapkovy „kapesní“ povídky uslyšíme nejčastěji jako prostou četbu, a to od Martina Růžka, génia herecké věcnosti Václava Vosky či v novějších nahrávkách Ladislava Mrkvičky, Tomáše Töpfera, Stanislava Zindulky a ve více případech také skvělého Josefa Somra. Součástí kompletu je však i výtečná dramatizace osmi povídek od rozhlasové legendy Jiřího Horčičky z roku 1979, která tehdy vyšla na LP pod názvem Vědecké metody komisaře Mejzlíka. V ní se v hlavních rolích představují Josef Vinklář a Jiří Sovák, dále můžeme slyšet třeba Miloše Nedbala, Viktora Preisse nebo v důvtipné „historické“ povídce Pád rodu Votických Vlastimila Brodského v roli archiváře Divíška. Pro zajímavost, tuto roli si v rozhlasové dramatizaci povídky od Dagmar Hubené z roku 1977 zahrál Miloš Kopecký, zatímco Brodský zde ztvárnil komisaře Mejzlíka. Další zajímavostí Červinkova počinu je fakt, že totožnou dramatizaci natočil jako režisér ještě dvakrát, v roce 1981 v ČRo s Viktorem Vrabcem a o tři roky později i pro východoněmecký rozhlas v Berlíně.

Jedním z vrcholů kompletu, možná vrcholem absolutním, je veřejná nahrávka povídky O lyrickém zloději, která vznikla v roce 1984 v Divadle hudby. Čapkův nadmíru vtipný text posouvá do sféry božského zážitku Rudolf Hrušínský, který chytrou nadsázkou představuje Čapkův text a zároveň bere v potaz reakce publika, v tomto případě především smích.

Ze stejného zdroje pochází nahrávka Chvály novin, části cyklu fejetonů Jak se dělají noviny z trilogie Jak se co dělá (1938), v níž Hrušínského doplnil Josef Somr. V roce 1973 pak vznikla ve studiu v pražské Lucerně dramatizace prvního (Jak se dělá divadlo) a druhého (Jak se dělá film) dílu tohoto triptychu. Podle scénáře a v režii již zmiňovaného Jiřího Horčičky v ní účinkují Jiří Adamíra, Karel Höger, Jaroslava Adamová a opět Rudolf Hrušínský.

Výletem do dob klasického studiového herectví jsou záznamy částí Čapkových divadelních dramat, které jsou převážně zajímavým archivním dokumentem – třeba scéna chrobáků z alegorické komedie Ze života hmyzu (1921) s Jaroslavem Marvanem a Jiřinou Schejbalovou a hudbou legendárního Zdeňka Lišky na nahrávce z roku 1966. Dvě expresivní pojetí role nesmrtelné Emílie Marty v „soudní“ scéně dramatu Věc Makropulos (1922) v podání Slávky Budínové a Jiřiny Švorcové lze porovnat v záznamech z roku 1966, resp. 1977. Vrcholem této části kompletu jsou dvě nahrávky výňatků z Bílé nemoci (1937) v podání Bedřicha Karena a Františka Smolíka z roku 1958 a ve stejném obsazení (navíc se Zdeňkem Štepánkem a Janem Pivcem) z roku 1966. Smolík, průkopník civilního herectví, představuje svého doktora Galéna jako člověka pochybujícího, skromného, přesto zcela pevného ve svých zásadách.
 
Poslední částí kompletu je nová nahrávka z dubna a července tohoto roku, na které Čapkovy krátké prózy z knih Boží muka (1917), Trapné povídky (1921), Zahradníkův rok (1929) a Měl jsem psa a kočku (1939) interpretují herci střední generace Jakub Albrecht, Ivan Lupták a Igor Orozovič. Všichni tři předvádějí širokou paletu technik a přístupů, příjemně se poslouchají, ke kvalitě výkonů „starých mistrů“ se však přece jen přibližují jen zřídka.

Audioknihu ještě doplňuje pásmo Jana Kopeckého Neobyčejný život, které bylo s herci Divadla na Vinohradech (včetně třeba Jiřiny Bohdalové, Radoslava Brzobohatého či Petra Haničince) nahráno v září 1989, ale vyšlo poprvé až po dvaceti letech. Závěr celé audioknihy patří části věnované Čapkovi z dokumentárního cyklu Český Slavín, který v roce 1960 na pěti gramodeskách přinesl především archivní záznamy hlasů českých umělců. Symbolicky tak má v tomto výjimečném počinu Supraphonu, který navazuje na podobné komplety z děl Jaroslava Haška, Karla Poláčka či Oty Pavla, poslední slovo samotný Karel Čapek.

Jedinou slabinou kompletu je, že u verze ke stažení chybí jakýkoli materiál, který by k jednotlivým trackům přiřadil bližší informace, tyto údaje nejsou ani v metadatech. Zřejmě by nebylo od věci, aby se v Supraphonu zamysleli nad publikováním alespoň jednoduchého textového dokumentu, který by posluchači sdělil alespoň co daná nahrávka obsahuje, kdo ji čte a v kterém roce vznikla.