Zpět

Z pekla normalizačních lágrů

recenze, , 16.12.2020
Lustr pro papeže
Dospívat v 70. letech znamenalo jezdit vlakem na tremp, balit holky na vesnických zábavách a vysmívat se špatně vyvedeným karikaturám písniček Karla Gotta. Přemíra levného alkoholu a trochu toho hulákání anglických songů po nocích – co by se mohlo stát? Vždyť jsou 70. léta!
Míla zvaný Chlup se ale šeredně zmýlil. Nikoli v čase, ale v tom, že se doba změnila, že pracovní lágry, výslechy a nespravedlivé soudy byly doménou let 50. V pouhých sedmnácti letech za na první pohled malicherný přestupek získal půlroční pobyt v nápravném zařízení. Jenže to nakonec nebyl jen půlrok…
 
Jan Tománek, výtvarník, filmový tvůrce a v neposlední řadě také autor dvou knih se nechal inspirovat vyprávěními pamětníků a očitých svědků československých normalizačních lágrů – nikoli však v obávaných 50. letech, nýbrž o 20 let později. Příběh, který v roce 2019 vyšel u nakladatelství XYZ jako Lustr pro papeže, je tak kombinací mnoha výpovědí, osobních zkušeností a autorovy invence.
 
Barvitá mozaika postupně nabývá spíš tmavších odstínů beznaděje a zoufalství. Příběh mladíka neprávem odsouzeného k prodlouženému výkonu trestu v pracovním táboře je sugestivní sám o sobě, v audioknižním provedení však ještě více. Působí jako osobní výpověď, jako by posluchač usedl na autorovo místo a vyslechl vyprávění muže, který kdysi býval jen klukem, co si chtěl užít víkend na Šumavě s přáteli.
 
 

Audioknihu, kterou na podzim 2020 vydalo Voxi, režíroval Jan Tománek sám. Hlas Mílovi propůjčil Jaromír Nosek, který v audioknižním průmyslu rozhodně nepatří mezi známá jména. Autor tak získal pro svou knihu na jednu stranu nový hlas a neobvyklý projev, na stranu druhou je zejména v úvodní části znát jistá rozpačitost vypravěče. Ta se naštěstí během krátké doby vytrácí a do konce poslechu zůstává pouze zastřená výslovnost sykavek.
 
Tománek coby režisér provedl interpreta svou knihou s jistotou, jakou jen autor může mít. V projevu Jaromíra Noska je proto jasně patrný rozdíl mezi hravostí mládí v úvodní části, zoufalstvím uprostřed a odevzdaností v samotném závěru. Zajímavým oživením jsou krátké přechody mezi jednotlivými částmi vyprávění, které děj posouvají v čase – uvádějí rok, ve kterém se právě nacházíme, a popisují, jaká hudba se poslouchala, jaké vznikly filmy nebo co se v té době dělo ve světě. Žoviální projev, který danou dobu popisuje jako skvělou a veselou, zatímco někde nedaleko pořád existují pracovní tábory, paradoxně dodává celé situaci na závažnosti.
 
Hudební doprovod je jednoduchý, tvořený stylově po čundrácku kytarou a foukací harmonikou. Stačí pár tónů, prodloužený dozvuk a efekt připomínající zabouchnutí těžkých dveří – nic víc tento tíživý příběh nepotřebuje. Veselá melodie podkresluje také informativní předěly. I když se opakuje, nenarušuje poslech, spíš ještě víc upozorňuje na nesoulad.
 
Autor v doslovu knihu věnuje všem, kteří v podobných lágrech trpěli, a upozorňuje na mlčení většiny, které prohlubovalo nesvobodu v Československu. Audiokniha Lustr pro papeže má jen necelé čtyři a půl hodiny a lze ji doporučuji především mladším ročníkům pro doplnění znalostí o období našich dějin, kterému často na školách není věnován dostatečný prostor. V tomto případě nezáleží na tom, která část je pravdivá, která přizpůsobená a která vymyšlená. Výpověď této knihy je zcela jednoznačná: nedovolme, aby se něco podobného opakovalo.