Fragmenty pamětí se už dříve objevily v některých médiích, například v časopise Malovaný kraj, na rozhlasové Vltavě nebo v knize Zum Befehl, pane lajtnant…, kterou Pavla Horáková napsala se svým kolegou Jiřím Kamenem. První ucelený soubor zápisků se ovšem objevuje až nyní v románu Srdce Evropy a autorka přiznává, že látku ještě nevyčerpala a má s ní další plány.
 
Nedlouho po vydání tištěné verze se Srdce Evropy pod značkou vydavatelství OneHotBook a v režii Hynka Pekárka dostává k publiku i jako audiokniha. Kromě závěrečného slova, které namluvila sama Pavla Horáková, propůjčily hlasy její hrdinkám Johanna Tesařová a Petra Bučková. V téměř patnáctihodinovém vyprávění tak ožívá nejenom příběh autorčiny prababičky, ale i samotná historie. Zatímco posloucháme paměti Kateřiny Jakubíčkové, hrdinka v současnosti je zasazuje do širšího historického i osobního kontextu, díky čemuž vzniká komplexní obraz nejenom samotné Vídně ve dvou érách.
 
Na začátku k posluchačům promlouvá Petra Bučková jako autorčino alter ego, učitelka Anežka, která cestuje do Vídně, aby kopírovala Kateřininy stopy. Stává se tak průvodkyní, která barvitě odhaluje střípky minulosti i současnosti této evropské metropole. Díky svému melodickému hlasu a citlivému přednesu lehce zprostředkovává obrazy jak moravského venkova, tak pulzujícího města. Bere posluchače na výlet starými ulicemi, na tiché hřbitovy i do kaváren.
 
Bučková je v tomto směru příjemně přesvědčivá. V intimním kontaktu s posluchačem se mu svěřuje se svými myšlenkami, jindy, když je to potřeba, se mění na skutečnou učitelku, která zapáleně přednáší celou řadu faktů. Právě veliké množství faktografického materiálu, jmen a názvů, které se v knize objevují, z ní dělá víc beletrizovanou učebnici dějepisu než obyčejný román. To sice nemusí být na škodu, ale takové kvantum informací může posluchače udolat. Tomu však projev Petry Bučkové zabraňuje. Nepůsobí monotónně, nestíhá nudit, právě naopak, vzbuzuje v publiku skutečný zájem.
 
Anežčinu dějovou linku podporuje Johanna Tesařová, která cituje Kateřininy zápisky. Vzpomínky vnímavé a bystré ženy působí v jejím podání obzvlášť sugestivně. Narátorka velmi emotivně, s nadšením i s dávkou nostalgie, vypráví příhody z vesnice Kozojídky i z Vídně. Autenticitu umocňuje i použité slovácké nářečí. Recipient tak nabývá dojmu, že místo audioknihy poslouchá přímo babičku, která vzpomíná na dávná léta.
 
Hudební složka je poněkud minimalistická, ale funguje podobně úderně jako samotné vyprávění. Kromě typických valčíkových motivů je tvořena také reálnými nahrávkami. Například ve scéně, kde Anežce její průvodce Štěpán pouští komickou písničku, kterou tvoří příjmení na jednoduché V s jasně českým původem, je tato skladba přímo včleněna do vyprávění. Zážitek tak není posluchači zprostředkován nepřímo, ale cítí ho na vlastní kůži.
 
Audiopodoba Srdce Evropy je kvalitně provedená i informačně přínosná směs fiktivního příběhu a memoárů. Projev každé z interpretek zcela koresponduje s danou časovou etapou, což pomáhá dosáhnout autentičnosti díla. Tu podtrhují i vhodně zvolené hudební vsuvky. Spolu s pečlivou režií to dohromady dává pozoruhodný posluchačský zážitek.