Zpět

Britsko-dánská detektivka podruhé a lépe

recenze, , 19.09.2022
Žena, po které se slehla zem
Noru Sandovou, londýnskou korespondentku dánského týdeníku Globalt, překvapí žádost, aby udělala rozhovor s íránským básníkem a držitelem Nobelovy ceny, který nyní v její severské domovině usiluje o azyl. Neobvyklé to je proto, že Manash Ishmail se obvykle stykům s novináři vyhýbá. Výměnou za exkluzivní interview ale požaduje, aby Nora v Anglii vypátrala jeho manželku Aminu, která zde beze stopy zmizela poté, co se během útěku z rodné země od svého muže oddělila. Nora se nenechá odbýt neochotou úřadů ani pracovníků azylového centra a brzy vytuší, že za celou událostí bude cosi mnohem většího, než co se na první pohled zdá.
Lone Theilsová obdařila hrdinku své detektivní série vlastnostmi, které jí samotné byly blízké. Nora je stejně jako ona dánskou zahraniční dopisovatelkou prestižního magazínu, sdílí spolu i vášeň pro kickbox a hlas zpěvačky Billie Holiday. Díky autorčiným zkušenostem z branže působí popis prostředí a novinářské práce velmi realisticky, Nora se například věnuje několika tématům najednou, aniž by tušila, zda a jak se jejich témata vzájemně propojí. Totéž se bohužel nedá říci o jednání samotné Nory, která se i přes občasnou okatou natvrdlost či naivitu nakonec vždycky se štěstím dokáže bez úhony dostat ze sebesložitější situace a proniknout i tam, kam by nejspíše novinářku nikdy nepustili. Lone Theilsová ale tyto méně pravděpodobné stránky svých příběhů vynahrazuje čtivostí a zajímavými náměty. Těmi ostatně v prvním díle série, nazvaném Dívky z trajektu, vyvažovala i menší řemeslnou zručnost a zkušenost, která byla z její prvotiny cítit.

Druhý díl Žena, po které se slehla zem, působí v tomto ohledu mnohem vyzráleji. V první polovině se děj pomalu splétá, aby se naplno rozvinul v závěrečné čtvrtině knihy. Finále je pak poměrně akční, byť snad trochu nedotažené a uspěchané. Tentokrát ale už naštěstí autorka v průběhu děje nenudí množstvím popisů přípravy Nořiných pokrmů a i dějová linka okolo hrdinčina osobního života nakonec dojde k zajímavému rozuzlení.

Prvnímu dílu ubírala pomyslné body výsledného hodnocení i zvolená zvuková podoba audioknižní podoby příběhu. Stejně jako u druhého dílu za ní stálo vydavatelství Témbr, konkrétně režisérka Johana Ožvold a interpretka Tereza Hofová. Tato na televizních obrazovkách sympatická herečka se za mikrofonem v nahrávacím studiu překvapivě trápila, zejména na začátku působil její projev příliš strojeně a nejistě. V tomto směru je u Ženy, po které se slehla zem znát, že jí pokračování sedlo mnohem lépe. Ať už se s autorčiným stylem více sžila, či zda byla na natáčení tentokrát lépe připravená a naladěná, na výsledné podobě interpretace je její uvolněnější rozpoložení znát.
 

Hofová tentokrát přesvědčivě střídá nálady vyprávění, přidává do něj občas i povzdechnutí či jinou práci s dechem, zároveň však zůstává silná v dialozích, které rozehrává naprosto sebejistě. Její vyprávění sice nepatří k nejsvižnějším a tu a tam zazní i menší nepřesnost ve výslovnosti, rozhodně si však za svůj posun zaslouží pochvalu. Tentokrát byl její projev posluchačům oporou, napomáhající prokousat se spletitým pátráním až k úplnému finále. A to by se dalo říci i o práci s hudebními vsuvkami a ruchy, které navozují napínavou atmosféru, zároveň však nenudí délkou nebo monotónním opakováním se. Kromě klapotu klávesnice zde například tematicky zazní i zvuk leteckého motoru, naznačující vtipně, ne však lacině, posun v ději. Pracovalo se zde s nimi pestře, ale s citem a mírou. Za výsledný tvar této nahrávky se tak tvůrci rozhodně stydět nemusejí.