Zpět

Ženy promlouvající ze tmy

recenze, , 21.06.2021
Nevidím ani tmu
Audioknižní verzí rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině jsem byla naprosto uchvácená. Bez zaváhání jsem tedy vložila do přehrávače novinkový titul Aleše Palána s uhrančivým názvem Nevidím ani tmu. Na knihu jsem měla políčeno už od prvních zmínek o vydání. Zajásala jsem tedy, když vydavatelství Tympanum oznámilo, že je k dispozici také jako mluvené slovo.
Očekávání bylo o to vyšší, že tentokrát se v hledáčku empatického novináře, v jehož blízkosti se každý rozmluví, ocitly ženské protagonistky. Palán sám v předmluvě zmiňuje, že na okraji společnosti, mezi ztroskotanci, vyděděnci a podivíny častěji potkával muže, takže se začal pídit po ženách tragicky poznamenaných životem. Ani zástupkyním druhého pohlaví se nevyhýbají osobní neštěstí či zdravotní problémy. I na ně se lepí smůla. Bývají však ve společnosti lépe začleněny, mnohdy žijí ve stínu pod lampou, nedávají na odiv svou zranitelnost.
 
Když se správně ptáte, napojíte se na druhého a nesoudíte, druhý se vám otevře a odvypráví svůj příběh. Takový postup se Palánovi už mnohokrát osvědčil, jenže tentokrát účinek není zdaleka tak silný jako šestice žen, které zpovídá. Bezděčně jsem si vzpomněla na působivou knihu rozhovorů O čem sní ženy dokumentaristky Olgy Sommerové, ve které se mihotají ženské duše jako svíce.
 
Ne, že by respondentky byly k Palánovi neupřímné, ale jejich výpověď dílem formují otázky, které nevedou k zapouzdřeným bolestem, dílem ostych se před mužem zcela odhalit. Jejich zpovědi tedy zůstávají stylizovanější, nesvěřují se, jako by učinily v důvěrné blízkosti kamarádky. Do jisté míry nastavují stále tvář zakrytou společenskou maskou, a tak se nedobereme k poselství, ve které se jejich hořké zážitky přetavily.
 
Načtení tohoto typu textu se vyloženě nabízí. Zapsaný rozhovor se znovu rozběhne a posluchač přisedne k jednomu stolu (či přiklekne na jednu karimatku), aby se stal součástí úzkého kruhu sdílení a vyslechl tajemství. Jenže tentokrát Aleš Palán nenamluvil pouze průvodní slovo, ale i celý part tazatele, nahrávky se navíc ujal režijně. Očekávat tedy stejnou úroveň mistrovského zpracování jako u zmiňovaných Samotářů by bylo bláhové.
 
 

Palánův hlas je měkký, submisivní až podbízivý, jeho povzdechy poněkud nepatřičné. Živé výměny či nahrávky na smeč se z jeho strany nekonají, vyladění na zpovídané vyznívá poněkud neupřímně, protože je herecky monotónní, nemění se v reakci na partnerku v rozhovoru. Nepřesvědčivě zní i první trojice žen. Pavla Beretová odpovídá dravě a energicky, ale tragická linka navenek úspěšné a krásné podnikatelky Míši zůstává upozaděna. Projev Vandy Hybnerové se, aspoň dle mého soudu, míjí s životní perspektivou usměvavé Denisy, které víra a životní optimismus pomáhají překonat velká zdravotní omezení. A zkušená herečka Jitka Smutná svou nešťastnou Janu, matku, která přišla o syna, odbývá nepřesnou výslovností.
 
Přesto bych nechtěla, aby posluchač na základě tohoto textu nedal audioknize šanci. Atmosféru pomáhá budovat příjemně proměnlivé hudební rámování a druhá trojice narátorek už vyznívá uvěřitelněji. Líčení Sieglinde Kralikové si mě osobně podmanilo. Němka, která si prošla příkořím poválečných let, a přesto nezahořkla, vlastně nepotřebuje otázky, aby sdílela svůj příběh. Hana Kofránková vhodně dávkuje mírnost, životní moudrost i ozvěny dávných příkoří.
 
Herečka Pavla Vojáčková se ujala odpovědí Apoleny, jejíž slova dala jméno celé knize, přestože je zamýšlela jen jako přiblížení slepoty, do které po úraze upadla. Líčení řetězce bolestných událostí je natolik emotivní, že posluchač přestává dumat o formě a lapá každé další slovo.
 
Poslední rozhovor s mladičkou Anetou v podání Marie Štípkové tak v pravou chvíli přichází s energií a očekáváním, že život možná nakonec nebude tak krutý, a emotivně vyváží předchozí vyprávění. I Aneta má „naloženo“, jenže s Palánem se setkává ve chvíli, kdy se rozhořel plamínek naděje.