Michaela Klevisová si získala své čtenáře především sérií s vyšetřovateli Josefem Bergmanem a o generaci mladší Sylvií Sedlákovou. Co se týče audioknih, detektivky z této série po léta v režii Alexeje Charváta načítala Kristýna Kociánová, a to pro vydavatelství Motto – později Voxi. Šlo o romány Ostrov šedých mnichů (2016), Kroky vraha (2017), Zmizela v mlze (2018), Sněžný měsíc (2020) a Drak spí (2021). Znalci díla Michaely Klevisové si jistě všimnou, že ve výčtu chybí druhý a třetí díl série, tedy Zlodějka příběhů a Dům na samotě.
 
S románem Vraní oko, tedy v pořadí osmým svazkem, ovšem přišlo nemálo změn. Jednou z těch zásadních byla změna režiséra – Charváta vystřídal Martin Šebestík – ale především pak změna interpretky, kdy Voxi angažovalo Janu Strykovou. Mohli jsme zaznamenat také výrazně iniciativnější práci se zvukem, hudbou, ruchy a celkově audiokniha působila dojmem, že na ní bylo odvedeno mnoho poctivé práce. Ostatně i proto ji vydavatelství přihlásilo do letošního klání o ceny Audiokniha roku.
 
Že šlo o krok správným směrem potvrzuje i fakt, že následující audioknihu Zlodějka příběhů (2023), která nám po letech konečně dává možnost si poslechnout dlouho opomíjený druhý díl, čte v Šebestíkově režii opět a jedině Jana Stryková (brzy nato pak Voxi z kraje roku 2024 vydalo i poslední chybějící třetí díl, čili Dům na samotě).
 
Zlodějka příběhů nás zavede do velice atraktivního prostředí, mezi scénáristy populárního televizního seriálu, v románu zvaného Pavlač. Jejich týmu šéfuje kariéristická Anna Valentová, na kterou může mít kde kdo z dobrých důvodů spadeno. Anna navíc usnula na vavřínech a teď se jí kariéra i osobní život hroutí pod rukama. Není nouze o vydírání, ošklivá tajemství, milenecké vztahy, oprašování dávných přátelství a pochopitelně ani o vraždy.
 
Opakované nadšení, jaké jsme mohli pocítit při poslechu Vraního oka, se ale tentokrát nekoná. Se Strykovou máme i v tomto románu dojem, že každá informace by mohla být důležitá a posloucháme s napjatým očekáváním. Poslech ale neustále cosi ruší. Buď jsou to náhlé změny akustiky, kdy je hlas herečky jaksi daleko a málo hutný, nebo naopak náhle velmi blízko, nebo střihy, v nichž leckdy zůstává až zarážející množství ticha, než se dočkáme pokračování zvukové stopy.

Ze všeho nejvíc ale ruší špatně přečtená a nikdy neopravená slova. Nejde o případy, kdy by si toho bez srovnání s knižním vydáním nikdo nevšiml, ale o ukázky nedbalosti, které zaznamená každý, kdo se na poslech jen trochu soustředí. Z těch zábavnějších stojí za to ocitovat „salát s mnoha druhy sýrové a smažené zeleniny.“
 

 
V předchozí audioknize Vraní oko výsledný dojem umocňovala pestrá paleta hudebních motivů kombinujících piano, strunné i smyčcové nástroje. A pak také škála ruchů v podobě ptačích hlasů rozličných druhů, včetně vran samozřejmě. Při poslechu Zlodějky příběhů na žádné ruchy nenarazíme. A co se týče hudby, obsahuje vlastně jen jednu stopu – tutéž, kterou jsme slyšeli v úvodu Vraního oka – ta zazní i v úvodu Zlodějky příběhů, kratší úryvek (vždy tentýž) pak na konci každé kapitoly a ještě kratší (vlastně jen akord) odděluje dějové části uvnitř kapitol.
 
Výsledný dojem je tedy z hlediska hudby a ruchů jaksi chudý a silně repetitivní či monotematický, z hlediska pečlivosti pak poněkud lajdácký, což padá především na hlavu režie. Co zůstává dobré a přínosné, je interpretka Jana Stryková, ale ani ta v posledku nemůže spasit vše. Jako by na víc než jednu dobrou audioknihu někdejší vzepjetí sil nevystačilo. Nebo možná tvůrčí tým stejně jako Anna Valentová usnul na vavřínech. Každopádně nezbývá než doufat, že práce na posledním restu, tedy Domě na samotě, byla o něco pozornější.