Předchozí audiokniha české spisovatelky a novinářky Michaely Klevisové Vraní oko předznamenala příchod nové éry ve zvukovém vydávání detektivních románů této autorky. Následující audiokniha, vydání staršího románu Zlodějka příběhů, se ovšem zase drží překvapivě zpátky a o nedostatky bohužel není nouze.
Michaela Klevisová si získala své čtenáře především
sérií s vyšetřovateli Josefem Bergmanem a o generaci mladší Sylvií Sedlákovou. Co se týče audioknih, detektivky z této série po léta v režii Alexeje Charváta načítala Kristýna Kociánová, a to pro vydavatelství Motto – později Voxi. Šlo o romány
Ostrov šedých mnichů (2016),
Kroky vraha (2017),
Zmizela v mlze (2018),
Sněžný měsíc (2020) a
Drak spí (2021). Znalci díla Michaely Klevisové si jistě všimnou, že ve výčtu chybí druhý a třetí díl série, tedy
Zlodějka příběhů a
Dům na samotě.
S románem
Vraní oko, tedy v pořadí osmým svazkem, ovšem přišlo nemálo změn. Jednou z těch zásadních byla změna režiséra – Charváta vystřídal Martin Šebestík – ale především pak změna interpretky, kdy
Voxi angažovalo Janu Strykovou. Mohli jsme zaznamenat také výrazně iniciativnější práci se zvukem, hudbou, ruchy a celkově audiokniha působila dojmem, že na ní bylo odvedeno mnoho poctivé práce. Ostatně i proto ji vydavatelství přihlásilo do letošního klání o ceny Audiokniha roku.
Že šlo o krok správným směrem potvrzuje i fakt, že následující audioknihu
Zlodějka příběhů (2023), která nám po letech konečně dává možnost si poslechnout dlouho opomíjený druhý díl, čte v Šebestíkově režii opět a jedině Jana Stryková (brzy nato pak Voxi z kraje roku 2024 vydalo i poslední chybějící třetí díl, čili
Dům na samotě).
Zlodějka příběhů nás zavede do velice atraktivního prostředí, mezi scénáristy populárního televizního seriálu, v románu zvaného Pavlač. Jejich týmu šéfuje kariéristická Anna Valentová, na kterou může mít kde kdo z dobrých důvodů spadeno. Anna navíc usnula na vavřínech a teď se jí kariéra i osobní život hroutí pod rukama. Není nouze o vydírání, ošklivá tajemství, milenecké vztahy, oprašování dávných přátelství a pochopitelně ani o vraždy.
Opakované nadšení, jaké jsme mohli pocítit při poslechu
Vraního oka, se ale tentokrát nekoná. Se Strykovou máme i v tomto románu dojem, že každá informace by mohla být důležitá a posloucháme s napjatým očekáváním.
Poslech ale neustále cosi ruší. Buď jsou to náhlé změny akustiky, kdy je hlas herečky jaksi daleko a málo hutný, nebo naopak náhle velmi blízko, nebo střihy, v nichž leckdy zůstává až zarážející množství ticha, než se dočkáme pokračování zvukové stopy.
Ze všeho nejvíc ale ruší špatně přečtená a nikdy neopravená slova. Nejde o případy, kdy by si toho bez srovnání s knižním vydáním nikdo nevšiml, ale o ukázky nedbalosti, které zaznamená každý, kdo se na poslech jen trochu soustředí. Z těch zábavnějších stojí za to ocitovat „salát s mnoha druhy sýrové a smažené zeleniny.“