Bianca Bellová doposud vydala šest románů a novel, jednu povídkovou sbírku a může se pyšnit oceněními jako jsou Magnesia Litera (a to rovnou v nejprestižnější z kategorií Kniha roku), Cena Evropské unie za literaturu nebo cena Česká kniha – vše za román Jezero, který se jako její první kniha dočkal audioknižního zpracování (vydalo Tympanum v roce 2018). Následovala prozatím jediná autorčina sbírka povídek Tyhle fragmenty (jako audioknihu vydalo minulý rok opět Tympanum) a letos i nejnovější román Ostrov, který jako audioknihu vydal OneHotBook v podání Taťjany Medvecké a Jana Vlasáka v režii Hynka Pekárka.
 
Představovat režiséra a dvojici interpretů posluchačům audioknih by bylo přinejmenším zbytečné – ve všech třech případech jde o jména známá, a navíc zaručující určitou kvalitu. Režisér Pekárek je podepsaný pod desítkami audiálních zpracování pestrého záběru: od thrillerů Joa Nesbøho přes historické romány až k současné české próze nebo například životopisům. Z úctyhodného počtu nahrávek znají posluchači i oba interprety s nezaměnitelnými hlasy i projevy, nehledě na angažmá v dabingu či na jejich desítky let trvající herecké kariéry jak filmové tak divadelní, které snad není třeba detailněji rozebírat. Jak se ovšem popasovali s novým románem Biancy Bellové, jehož načtení může být nečekanou výzvou?
 
Ostrov je narativně roztříštěný román, definovaný mnohostí příběhů a divokostí ve vyprávění, centralizovaného a zároveň rozbíhajícího se kolem ústředních linií: první se soustředí na osudy lidí žijících na ostrově (konkrétně jde o příběh kněžny a o peripetie „hovnařova kluka“; tyto pasáže čte Taťjana Medvecká), druhá na cesty mořeplavce, který, mimo jiné, občasně k tomuto bezejmennému ostrovu připlouvá (jeho zápisky čte Jan Vlasák).
 
Více než o životní příběhy tří zmíněných hlavních postav jde však v knize o oslavu vyprávění a vypravěčství a o radost z příběhu pro příběh samotný. K tomu je celé dílo umístěné do exotických orientálních kulis v blíže neurčené dávnější minulosti. To vše odpovídá pozvolna nastupujícímu trendu české prózy v posledních několika málo letech (připomeňme alespoň román Největší lekce dona Quijota Štěpána Kučery nebo letošní povídkovou sbírku Smrt staré Maši Vratislava Maňáka).
 
Při poslechu Ostrova Biancy Bellové se může zdát, že režisérovi poněkud chyběla jasnější vodítka k interpretaci. A to ne snad proto, že autorka napsala román zcela jiný a jinak, než jaké psala doposud. Ostrov patří mezi ty prózy, které na jednu stranu sice odkazují k původnímu ústnímu vypravěčství, na druhou může být poněkud komplikované je uchopit a interpretovat tak, jak by měly vyznít dnešnímu posluchači.
 
Jan Vlasák i Taťjana Medvecká knihu předčítají profesionálně, dikce obou zkušených herců se příjemně poslouchá, avšak místy se zdá, jako by si ani interpreti ani režisér nebyli zcela jisti, o čem nejnovější próza Bellové vlastně je a k čemu spěje. Zejména u jindy výborného Vlasáka chybí emoce, což ovšem lze přisoudit i tomu, že čte méně emotivní party původního textu, zatímco Medvecká má k dispozici o něco více situací, jež lze nějak citově zabarvit, nicméně i ona je v tomto relativně úsporná. Absence emocí je ve skutečnosti jen zdánlivá, jejich utlumení v projevu obou herců má svůj význam: autorka trousí vypjaté či kruté situace, stejně tak humorné narážky nebo bizarní momenty, bez varování a nakládá s nimi jako s těmi nejvšednějšími a nejobyčejnějšími věcmi. To, že interpreti je přesně takto i čtou, neznačí nedostatek citu, ale naopak pochopení textu, ačkoli by se mohlo zdát, že opak je pravdou.
 
Výsledek díky tomu přesto působí na první poslech občas poněkud sterilně, což zároveň koresponduje s literárním dílem, které sice oslavuje vypravěčství jako takové, přestože příliš nenechává vnímatele do něho (pro svůj úsporný rozsah a mnohost jednotlivých dějů) plně proniknout a zůstává tak jakousi „vzdálenou zemí“, ostrovem viděným z odstupu. Avšak posluchači, kteří se rádi ztratí v příjemně plynoucím široce imaginativním vyprávění, aby se nakonec nechali vyvést z labyrintu slov ven, budou určitě spokojeni.