Jak je to s tím koncem světa. Bude, nebo ne?
Uvidíme, nakonec to vypadá, že bude ještě odložený. Protože všichni víme, že se doktor Proktor a jeho kamarádi dožili čtvrtého dílu, který budeme také zanedlouho natáčet.

Když jste teď ve studiu přečetl všechny tři díly, jak byste je zhodnotil?
Na to se mě ptala i manželka, kterou třetí díl hodně bavil, protože je nejvíc dobrodružný a napínavý. A taky byl nejnáročnější na četbu. Mým osobním favoritem je ale Doktor Proktor a vana času, hlavně kvůli těm skokům do různých časových období, což mě zkrátka nějak pohltilo. Užívám si ovšem úplně všechny Proktory.

Čím to, že byl třetí díl zatím nejnáročnější?
Je tam hodně postav, které mluví zvláštním způsobem, takže když se všechny naráz potkaly v nějaké akční sekvenci, tak holt bylo těžké mezi nimi přepínat.

Na jakou z těch „zvláštně mluvících postav“ se mohou děti nejvíc těšit? 
To by mělo zůstat jako překvapení – to se dozví, až si to pustí. Ale třeba jedna postava je zakletý žabák, který navíc škytá. A to škytání je náročné, protože se provádí vtažením vzduchu dovnitř, což vlastně „obrušuje“ hlasivky. Takže za chvilku škytání... Na začátku je to jedno škytnutí, pak je to víc škytnutí a najednou člověk zjistí, že je ve škytání celý dialog, že spolu ty postavy vlastně nemluví, že spolu škytají: škyt, škyt, škyt. Takže je co chvíli potřeba pauza a trochu se napít. Hlavní záporák má samozřejmě také dost specifický hlas a překvapivě vyrazila do boje i paní učitelka Strobeová.
 
Škytání asi nebylo vaší nejoblíbenější činností při četbě... Ale kterou z postav jste si nejvíc užil?
Samozřejmě jsem si dost vychutnal úhlavního záporáka/vůdce měsíčních chameleónů, ale i toho „škytače“ jsem si nakonec užil. Měl jsem obzvláštní radost, když se mi škytnutí povedlo dobře zakomponovat. Někdy se totiž stane, že škytnutí nakonec ve větě trochu zanikne. Jindy se ho podaří udělat přímo ve slově tak, že vyzní, ale nezničí srozumitelnost – nicméně to bývá spíš náhoda. Zkrátka mě těšilo, když se mi spontánně povedlo udělat hezký škyt v hezkém slově; ovšem záleželo to na dalších okolnostech. Jsou tam i další menší figurky, kterým jsme vymysleli různé přízvuky. Třeba Boris, který je převaděčem přes hranice, mluví trochu s ozvukem Ukrajiny. A pak je tam Petr, který si ulítává na rogalu a toho jsme udělali s lehce moravským či brněnským témbrem. To vymyslela paní režisérka a mě to hrozně bavilo.

Trénoval jste doma škytání?
Je to opravdu i o náhodě. Můžu si to sice natrénovat, ale toho škytání je tam tolik, že vlastně nejde kontrolovat, jestli je to vždycky podle plánu.

Pamatujete si nějaký moment, kdy byste se třeba zaseknul, protože scéna kombinovala moc věcí naráz?
Nakonec ani ne. Jen občas tam byly předepsané úryvky písniček. To jsem se občas zarazil a Jitka s Karolínou (režisérka a zvukařka) mi připomněly melodii, abych se chytil. A pak jsem si zazpíval.

Od natáčení Doktora Proktora a vany času přece jen už uplynul skoro rok. Bylo potřeba si připomenout, jaký kdo je a jak mluví?
Lehoulince. Režisérka mi pustila úryvky a také jsem nahrávku znovu protočil doma s dětmi, takže hlavní tři postavy jsem měl zažité. Musel jsem si trošku připomenout dirigenta Madsena a paní učitelku Strobeovou... Ale byli jsme na to ve studiu tři, takže když jsme došli k něčemu spornému, tak jsme se vrátili „vanou času“ a připomněli si to.
 
Máte nějakou svou „specialitku“ při přípravě? 
Rád se nechávám aktuálně pohltit textem i náladou, kterou právě mám. Nahrávali jsme během pěti nebo šesti frekvencí a každý den jsem byl trochu jinak naladěný. Užívám si, když se můžu nechat občas překvapit. Poslední dobou se zkrátka pracovně snažím vyhledávat věci, které mě baví a tím pádem mě naplňují, díky čemuž mám chuť je dělat a opakovat – ať už jde o reprízy v divadle nebo o další díly série. Přece jen, když se člověk pustí do něčeho, čím si není jistý, tak ho pak to opakování občas dusí nebo hází zpátky. Práce na audioknihách pro děti mě ale baví: aby je to zaujalo, je tam hodně bláznivin a přímých řečí, akce... Což mám rád, na rozdíl třeba od dlouhých popisů a podobných věcí. I když je to asi daleko víc vyčerpávající a vyžaduje to víc energie – už proto, že v tom studiu často vlastně hraju i tělem.

Jen pro představu posluchačů, kteří si pak Proktora pustí – co zhruba v tom studiu při čtení provádíte?
Kroutím se, diktuju si tempo rukou, gestikuluju a takové další obvyklé věci. Všechno, co si tak dokážete představit...

Jak na audioknihy s doktorem Proktorem reagují vaše děti?
Baví je. Nejstarší dcera už si konečně zvykla, že to čtu jinak, než jak to dřív předčítala máma z knížek – už se přes to přenesla. Mají to rádi a manželku už občas štvou, protože v autě chtějí poslouchat skoro pořád jen Proktora a ona jim nabízí další a další audioknihy, aby nemusela poslouchat pořád dokola zase mě. (směje se)

Každý doktor Proktor má dost osobitého hlavního „záporáka“. Který vás bavil nejvíc?
Ten ze třetího dílu je hodně výživný... Ale v minulém díle se tam záporných postav vystřídalo víc... Ne, nebudu žádného favorizovat, všichni jsou skvělí. Favorizovat budu jen samotného autora, který to prostě skvěle píše. I pro dospěláka je to díky němu velká legrace – kolem některých témat se mihne tak šikovně, že to rozesměje děti, ale dospělí tam zachytí moment, který je taky pobaví, aniž by to přestalo být vhodné pro malé posluchače. Panu Nesbøvi patří má poklona.