Zpět

Audioknižní vychytávky a nešvary 2

téma, , 07.03.2020
Audioknižní tvůrci přišli během let, kdy u nás audioknihy vznikají, s množstvím nápaditých režijních přístupů a neotřelých řešení, co se audioknižního zpracování týče. Ukázali svým kolegům z branže, kudy je možné se ubírat, jak lze kterou audioknihu pojmout, a mimo jiné tak rozmazlovali uši posluchačů. Ti si postupně navykli na jistý standard a kreativní řešení již mnohdy vyloženě očekávají. A zároveň si o to více všímají, když „něco nesedí“ nebo ruší.
V předchozím dílu Audioknižních vychytávek a nešvarů jsme se zabývali nejedním inovativním řešením či nedostatkem, které souvisí se zvukovou stránkou audioknihy: s chtěnými i nechtěnými ruchy, ale především s hudební stránkou audioknihy, jelikož ta se často významně podílí na výsledném dojmu. Tentokrát se zaměříme na vychytávky a nešvary související s volbou interpreta, respektive vhodného hlasu či hlasů.

+ 
Často umožní snazší poslech a vstřebání audioknihy, když její tvůrci vyjdou vstříc vnitřní koncepci předlohy – především pak z hlediska množství vypravěčů. Když totiž „party“, jež náleží různým vypravěčům, rozdělí mezi adekvátní počet herců s odlišnými hlasovými rejstříky, nejen že docílí příjemného zpestření, ale zamezí tak případnému schizmatu, kdy by dva vypravěči hovořili stejným hlasem. Mnohdy prospěje i volba sekundárního interpreta, který se postará o četbu minoritních textů – těmi mohou být například citované dopisy (jako je tomu třeba v audioknize Bernharda Schlinka Olga). Tento přístup pomůže posluchači lépe se v audioknize orientovat, navíc dává nahrávce nový rozměr, jelikož podpoří dialektický charakter zvolené prózy.

+ 
Sekundárního interpreta lze přizvat i pro četbu předmluvy k literatuře faktu (která obyčejně pochází z pera jiného autora, nezřídka opačného pohlaví). Dále pak za účelem četby básní, písňových textů nebo citací, které uvádějí jednotlivé kapitoly knihy (Mlýn na mumie), zvláště pokud jsou citovány v jazyce, který herec dostatečně neovládá.

-
V posluchači totiž může vyvolat jisté zklamání, když přijde k újmě výslovnost či interpretační přesvědčivost cizojazyčné pasáže nebo úvodního motta. Podobně posluchače zamrzí, když se v případě vícehlasé četby nebo audioknižní série čtené různými herci liší výslovnost cizojazyčného místopisu nebo dokonce jmen hlavních hrdinů. Proto je vždy třeba ohlídat, aby k tomu nedocházelo.

+
Volba hlasu, respektive herce/herečky je velmi obtížná. Nestačí jen sáhnout po někom s bohatými zkušenostmi. Interpret musí audioknize sednout a ona zase jemu. Již se stalo zvykem, že pro roli takzvaného vědoucího vypravěče (či oko kamery) je vybrán interpret, který ztvární charakter ne nepodobný charakteru hlavního hrdiny. Z téhož důvodu audioknihy s hlavní hrdinkou čtou nejčastěji ženy a obráceně. Vševědoucí vypravěč sice sehrává roli dokumentaristy a jeho přístup by měl být spíše nezaujatý, pakliže je ale jeho hlas blízký naší představě o hlasu hlavního hrdiny, snáze přijímáme příchody fokalizace. Jinak řečeno, vyzní zcela přirozeně, když interpret spolu s vypravěčem er-formy přiblíží posluchači vnitřní hlas hrdiny nebo své vyprávění tu a tam přizpůsobí hrdinovu prizmatu (když se nechá unést jeho situací). Dobře pak také působí repliky hlavního hrdiny – tedy repliky, které slyšíme nejčastěji.

+
V některých případech může být velkým přínosem, když pro hlas vypravěče totožného s hlavním hrdinou (nebo vševědoucího vypravěče tu a tam přejímajícího hrdinův vnitřní hlas) režie zvolí herce, který tohoto hrdinu daboval nebo má dabovat v českém znění populární filmové či seriálové adaptace (Hluboký spánek/Mazaný Filip, Mokrá ryba/Babylon Berlin). Podobně může za určitých okolností působit účinně, když svou knihu načte sám autor, pakliže jde o veřejně známou osobnost, televizního baviče, herce, moderátora atd. (P.S., Ovšem, Pralinky, Strážce nádrže).

-
Mezi příležitostné nešvary lze počítat, když je pro četbu vybrán herec známý z dabingu filmové adaptace zvolené knižní předlohy, ovšem postava, která příběh vypráví, není tatáž, kterou herec daboval. Jeho hlas má být na jedné straně audioknižním tahákem, na straně druhé tento přístup působí opět cosi na způsob schizmatu.

- 
Velice matoucí může být, je-li próza psána z pohledu hlavního hrdiny a interpret pod režijním vedením nijak neodliší vnitřní hlas vypravěče od replik, které postava říká nahlas. Posluchač se pak může divit, proč na některé uštěpačné poznámky (které byly ovšem jen myšlenkami) partner v dialogu nijak nereaguje. Podobně matoucí může být, když není zřejmé, kdo pronáší kterou repliku. Posluchač se pak v dialogu nevyzná, a začne zvažovat, že si měl knihu možná raději přečíst.

+ 
Zajímavou vychytávkou je, když je sekundární interpret obsazen do role hlavního hrdiny, který není vypravěčem příběhu. Takový interpret pak čte pouze repliky dané postavy. Dokonce takových postav obdařených zvláštním hlasem může být i víc, vznikají pak zajímavé dialogy mezi postavou-vypravěčem a dalšími stěžejními aktéry příběhu (Vražda na faře, Zapomenutá vražda). Tím spíš, když jejich rozhovory nejsou sestříhány z předem připravených záznamů, ale všichni herci jsou přítomni ve studiu naráz a dialog si „sehrají“ (Cizinci v noci). Taková pasáž audioknihy má pak obrovský náboj a působí velice přesvědčivě.

V následujícím dílu se zaměříme na nedostatky i pečlivý přístup k audioknižní tvorbě z hlediska režie a postprodukce.