Co si o natočených audioknihách myslí posluchači se dočteme v různých skupinách na sociálních sítích. Co si o nich myslí kritici a recenzenti, to zjistíme na internetových portálech, jako je třeba tento. Jak ale vnímají audioknihy ti, kteří je sami načítají? Poslouchají je vůbec? Znají práci svých kolegů? A dokážou ze záznamu poslouchat sami sebe?
Samozřejmě, že všichni audioknižní interpreti už nějakou tu nahrávku slyšeli ještě před tím, než začali načítat svou první. Mnoho z nich se na tuto práci dalo právě proto, že mají dlouhodobě velice
kladný vztah k mluvenému slovu – ať už ho získali v dospělosti nebo už v raném dětství. Nutno říct, že svého času rozhlas sehrával v životě dítěte výrazně větší úlohu, než je tomu dnes, a v mnohých tvůrcích láska k němu přetrvala.
„Na rádiu jsem vyrostl, protože naši nechtěli, abychom měli televizi. Dodnes se mi někdy stane, že poslouchám rádio a zůstanu sedět v autě o čtvrt hodiny déle, abych si ten pořad doposlechl.“ (
David Matásek).
David Matásek poslouchal v dětství často rozhlas (foto: OneHotBook)
Specifickou úlohu pak měly rozhlasové dramatizace a původní rozhlasové hry pro děti a mládež.
„Pamatuju si, že když jsem si jako malý pustil nějakou rozhlasovou hru, možná i pohádku, (…) tak na mě silně působila. Člověk si lehnul a stačilo trochu zajímavé hudby nebo vrznutí dveří, a už tu byla situace a už tu bylo napětí.“ (
Vladislav Beneš)
Dalším fenoménem, který nezastupitelně ovlivnil vnímání poslechu mluveného slova, bylo
množství zvukových nosičů, které šlo pořídit a kterými disponovaly domácnosti někdejších rodičů.
„Já jsem doma vyrostl na spoustě desek. Potom jsem z audiokazet i CDček poslouchal vyprávění Wericha, Horníčka, Voskovce… Moje první kazety nebyly písničky jako u většiny mých vrstevníků, ale pohádky.“ (
Jan Maxián)
Jsou ale i takoví interpreti, kteří se k poslechu četby dostali mnohem později.
„Před svou první nahrávkou jsem o audioknihách moc nevěděl. (…) Ale během natáčení jsem dostal pár audioknih na CD a od té doby jsem tomu úplně propadl.“ (
Miloš Čermák) V obdobném duchu vzpomíná i
Milena Steinmasslová:
„Audioknihy jsem vlastně začala poslouchat až díky tomu, že mě režisérka pozvala k nahrávání románu Arta Paasilinny Stará dáma vaří jed, kterou jsem natáčela s Janem Zadražilem. To jsem si řekla, že když to můžu nahrávat a baví mě to, tak bych mohla i poslouchat.“
Posluchač jako kterýkoli jiný
Pro některé z audioknižních interpretů je mluvené slovo „denním chlebem“. Je pro ně důležité se v něm orientovat, rozumět mu. Pracují v divadle, v rozhlase, dabují, hrají, načítají nebo dokonce režírují – a tak poslouchají audioknihy i z
profesního zájmu, aby si vytipovali nové potenciální interprety. Dáme-li ale stranou otázku profese a obživy, zdá se, že jsou audioknižní interpreti úplně stejnými posluchači, jako jsme my ostatní. Někdy je poslouchání baví, jindy ne. Někdy mají problém se na poslech soustředit a často je zkrátka všeho moc.
„Někdy jsem zahlcený informacemi i slovem, takže si dávám pár měsíců pauzu, než se k tomu zase rád vrátím.“ (
Martin Myšička) A stejně jako my všichni řeší otázku, zda a za jakých okolností má význam poslouchat před spaním.
„Mám několik audioknih u postele, ale vím, že poslouchat před spaním je nebezpečné, protože se občas pohybuju kolem jedné kapitoly i šest večerů.“ (
Miroslav Hanuš) Podobně tvrdí
Lucie Pernetová:
„…může číst třebas Hynek Čermák, ale stejně kvůli únavě spím do pěti minut.“
Už z tohoto ohledu herci raději, pokud chtějí poslouchat kvalitně a odnést si příjemný a konzistentní zážitek, poslouchají při jiných příležitostech.
„Mám tendenci i delší audioknihy poslouchat v kuse – když je člověk nemocný nebo je na dovolené a má na poslech čas, je to podle mého úplně skvělé.“ (
Klára Cibulková) Často se pak shodují v tom, že poslouchají při nějaké konkrétní činnosti, se kterou jde poslech dobře dohromady a kterou jim může zpříjemnit.
„Moc se mi nestává, že bych si doma jen tak sedla a pustila si audioknihu. Vždycky u toho musím něco dělat, aby se to linulo vedle té činnosti.“ (
Jana Plodková) Tou může být leccos: vaření, malování, stavění modelů letadel nebo procházka se psem.
„Poslouchám při žehlení, nebo když uklízím a nedělám při tom rachot – tedy při luxování ne.“ (
Milena Steinmasslová)
Herečka Milena Steinmasslová často poslouchá doma při úklidu (foto: OneHotBook)
Nejčastěji je to ale cestování. Ať už jde o cesty do zahraničí, na víkend za rodinou nebo o pravidelné dojíždění do práce.
„Poslouchám, protože často jezdím vlakem pracovat na Moravu do Brna nebo do Olomouce.“ (
Igor Bareš) Specifickou kapitolou je pak poslech během řízení automobilu.
„Zjistila jsem, že mluvené slovo mne udržuje více v pozornosti, než hudba. A méně ovlivňuje k rychlé jízdě.“ (
Apolena Veldová) Leckdy je navíc jízda autem tou jedinou příležitostí, kdy by se vůbec poslouchat dalo.
„Audioknihy jsem donedávna neposlouchala, zjistila jsem totiž, že se soustavně nevěnuji žádné činnosti, u které by to mělo smysl. (…) Ale chci si udělat řidičák a to pak budu mít v autě příležitost.“ (
Tereza Dočkalová)
Poslech je rodinná záležitost
V dnešní době se společný poslech mluveného slova realizuje právě u příležitosti nějaké cesty, ať už s partnerem nebo s dětmi. Z poslechu se tak stává rodinná záležitost a jeho obliba se přenáší z jednoho člena na druhého.
„Mám rozvětvenou rodinu, která jezdí k různým mořím a k tomu používají auta – a když tam jedete tři dny, tak to si už něco poslechnete. U nás se audioknihy rozeberou okamžitě.“ (
Pavel Soukup)
Není pak divu, že podobně jako herecká profese, se i záliba v audioknihách (a dokonce i audioknižní interpretace) tak říkajíc
dědí z generace na generaci. Z Otakara Brouska přes Otakara Brouska mladšího na Ondřeje Brouska. Z Jaromíra Meduny na Jana Medunu nebo z Růženy Merunkové, která se stala hlasem audioknižní slečny Marplové, na Lukáše Hlavicu, který pro změnu načítá sérii s Herculem Poirotem.
„… nejvíc poslouchám se synem (Lukáš Hlavica) nebo s mužem v autě – dobře se na to soustředí.“ (
Růžena Merunková)
„Sám mám velké štěstí, že i moje děti rády poslouchají a vydrží třeba pět hodin. Díky tomu pak máme i společný zážitek, na což doma zpravidla není čas.“ (
Lukáš Hlavica)
Tím se obloukem vracíme k poslechu audioknih určených dětem a potažmo ke společnému poslechu s dětmi. Totiž, kdo má rád mluvené slovo, ten vede k poslechu i své ratolesti, a tak v rodinách, kde se poslouchá, poslouchají zpravidla všichni.
„Když byla moje dcera malá, dokázaly jsme audioknihy spolu poslouchat hodiny. Takhle jsme trávily mnoho víkendů, když bylo pošmourno.“ (
Lenka Zbranková)
„Těším se, že až kluci povyrostou a přejdeme od pohádek i k nějakým dalším vyprávěním, na které jsou teď ještě malí.“ (
Michal Zelenka) Mimoděk tak můžeme doufat, že takto vzniká nová generace, která podobně jako mnozí herci, bude s láskou vzpomínat na všechny ty příběhy, které poslouchali v dětství.
A co své vlastní audioknihy?
Zatím byla řeč pouze o tom, jak interpreti poslouchají audioknihy načítané jejich hereckými kolegy. Poslouchají ale i ty vlastní? Někdy tomu tak skutečně je. Například, pokud jsou interprety nějaké audioknižní série. Pak si musejí poslechnou
alespoň pár kapitol předchozího dílu, aby se dostali do příběhu a výrazu, jakým četli dotyčného vypravěče. Často u toho ale poněkud trpí.
„Poslouchám jen tak kontrolně. Sám se moc poslouchat nemůžu, protože hned slyším chyby.“ (
Vasil Fridrich)
„Jsem vůči sobě hyperkritická, takže se obávám, že bych mohla přijít o své pracně budované sebevědomí.“ (
Taťjana Medvecká)
Taťjana Medvecká vlastní nahrávky poslouchá spíše nerada (foto: OneHotBook)
Také herce leckdy zajímá, jak vlastně bude znít jako celek to, co načetli. Zvláště pokud se společně s kolegy podíleli na tvorbě vícehlasé četby.
„Zajímá mě, jak zní výsledná nahrávka ve vztahu k muzice, jak je to zvučené a tak podobně.“ (
Igor Bareš)
„Připadá mi divné poslouchat sám sebe, jenže třeba Marťana jsme dělali s Honzou Zadražilem, ale nahrávali jsme každý zvlášť a já to vlastně nikdy neslyšel vcelku.“ (
Jan Vondráček)
Závěrem lze snad už jen říct, že stejně jako jsou čtenáři i posluchači „na jedné lodi“, jak svého času v rozhovoru pronesl zakladatel ceny
Audiokniha roku Jakub Horák, tak jsou na téže lodi i posluchači a audioknižní interpreti. Spojuje je stejný nedostatek času, únava, činnosti, při kterých nejraději poslouchají, ale především radost z poslechu vyprávěných a čtených příběhů.