Zpět

Co a jak poslouchají interpreti audioknih?

téma, , 16.03.2022
Co si o natočených audioknihách myslí posluchači se dočteme v různých skupinách na sociálních sítích. Co si o nich myslí kritici a recenzenti, to zjistíme na internetových portálech, jako je třeba tento. Jak ale vnímají audioknihy ti, kteří je sami načítají? Poslouchají je vůbec? Znají práci svých kolegů? A dokážou ze záznamu poslouchat sami sebe? 
Samozřejmě, že všichni audioknižní interpreti už nějakou tu nahrávku slyšeli ještě před tím, než začali načítat svou první. Mnoho z nich se na tuto práci dalo právě proto, že mají dlouhodobě velice kladný vztah k mluvenému slovu – ať už ho získali v dospělosti nebo už v raném dětství. Nutno říct, že svého času rozhlas sehrával v životě dítěte výrazně větší úlohu, než je tomu dnes, a v mnohých tvůrcích láska k němu přetrvala. „Na rádiu jsem vyrostl, protože naši nechtěli, abychom měli televizi. Dodnes se mi někdy stane, že poslouchám rádio a zůstanu sedět v autě o čtvrt hodiny déle, abych si ten pořad doposlechl.“ (David Matásek).
 
David_Matasek_OneHotBook_Edited.jpg
David Matásek poslouchal v dětství často rozhlas (foto: OneHotBook)
 
Specifickou úlohu pak měly rozhlasové dramatizace a původní rozhlasové hry pro děti a mládež. „Pamatuju si, že když jsem si jako malý pustil nějakou rozhlasovou hru, možná i pohádku, (…) tak na mě silně působila. Člověk si lehnul a stačilo trochu zajímavé hudby nebo vrznutí dveří, a už tu byla situace a už tu bylo napětí.“ (Vladislav Beneš)
 
Dalším fenoménem, který nezastupitelně ovlivnil vnímání poslechu mluveného slova, bylo množství zvukových nosičů, které šlo pořídit a kterými disponovaly domácnosti někdejších rodičů. „Já jsem doma vyrostl na spoustě desek. Potom jsem z audiokazet i CDček poslouchal vyprávění Wericha, Horníčka, Voskovce… Moje první kazety nebyly písničky jako u většiny mých vrstevníků, ale pohádky.“ (Jan Maxián)
 
Jsou ale i takoví interpreti, kteří se k poslechu četby dostali mnohem později. „Před svou první nahrávkou jsem o audioknihách moc nevěděl.  (…) Ale během natáčení jsem dostal pár audioknih na CD a od té doby jsem tomu úplně propadl.“ (Miloš Čermák) V obdobném duchu vzpomíná i Milena Steinmasslová: „Audioknihy jsem vlastně začala poslouchat až díky tomu, že mě režisérka pozvala k nahrávání románu Arta Paasilinny Stará dáma vaří jed, kterou jsem natáčela s Janem Zadražilem. To jsem si řekla, že když to můžu nahrávat a baví mě to, tak bych mohla i poslouchat.“ 

Posluchač jako kterýkoli jiný

Pro některé z audioknižních interpretů je mluvené slovo „denním chlebem“. Je pro ně důležité se v něm orientovat, rozumět mu. Pracují v divadle, v rozhlase, dabují, hrají, načítají nebo dokonce režírují – a tak poslouchají audioknihy i z profesního zájmu, aby si vytipovali nové potenciální interprety. Dáme-li ale stranou otázku profese a obživy, zdá se, že jsou audioknižní interpreti úplně stejnými posluchači, jako jsme my ostatní. Někdy je poslouchání baví, jindy ne. Někdy mají problém se na poslech soustředit a často je zkrátka všeho moc. „Někdy jsem zahlcený informacemi i slovem, takže si dávám pár měsíců pauzu, než se k tomu zase rád vrátím.“ (Martin Myšička) A stejně jako my všichni řeší otázku, zda a za jakých okolností má význam poslouchat před spaním. „Mám několik audioknih u postele, ale vím, že poslouchat před spaním je nebezpečné, protože se občas pohybuju kolem jedné kapitoly i šest večerů.“ (Miroslav Hanuš) Podobně tvrdí Lucie Pernetová: „…může číst třebas Hynek Čermák, ale stejně kvůli únavě spím do pěti minut.“ 
 
Už z tohoto ohledu herci raději, pokud chtějí poslouchat kvalitně a odnést si příjemný a konzistentní zážitek, poslouchají při jiných příležitostech. „Mám tendenci i delší audioknihy poslouchat v kuse – když je člověk nemocný nebo je na dovolené a má na poslech čas, je to podle mého úplně skvělé.“ (Klára Cibulková) Často se pak shodují v tom, že poslouchají při nějaké konkrétní činnosti, se kterou jde poslech dobře dohromady a kterou jim může zpříjemnit. „Moc se mi nestává, že bych si doma jen tak sedla a pustila si audioknihu. Vždycky u toho musím něco dělat, aby se to linulo vedle té činnosti.“ (Jana Plodková) Tou může být leccos: vaření, malování, stavění modelů letadel nebo procházka se psem. „Poslouchám při žehlení, nebo když uklízím a nedělám při tom rachot – tedy při luxování ne.“ (Milena Steinmasslová)
 
milena_steinmasslova_onehotbook.JPG
Herečka Milena Steinmasslová často poslouchá doma při úklidu (foto: OneHotBook)

Nejčastěji je to ale cestování. Ať už jde o cesty do zahraničí, na víkend za rodinou nebo o pravidelné dojíždění do práce. „Poslouchám, protože často jezdím vlakem pracovat na Moravu do Brna nebo do Olomouce.“ (Igor Bareš) Specifickou kapitolou je pak poslech během řízení automobilu. „Zjistila jsem, že mluvené slovo mne udržuje více v pozornosti, než hudba. A méně ovlivňuje k rychlé jízdě.“ (Apolena Veldová) Leckdy je navíc jízda autem tou jedinou příležitostí, kdy by se vůbec poslouchat dalo. „Audioknihy jsem donedávna neposlouchala, zjistila jsem totiž, že se soustavně nevěnuji žádné činnosti, u které by to mělo smysl.  (…) Ale chci si udělat řidičák a to pak budu mít v autě příležitost.“ (Tereza Dočkalová)

Poslech je rodinná záležitost

V dnešní době se společný poslech mluveného slova realizuje právě u příležitosti nějaké cesty, ať už s partnerem nebo s dětmi. Z poslechu se tak stává rodinná záležitost a jeho obliba se přenáší z jednoho člena na druhého. „Mám rozvětvenou rodinu, která jezdí k různým mořím a k tomu používají auta – a když tam jedete tři dny, tak to si už něco poslechnete. U nás se audioknihy rozeberou okamžitě.“ (Pavel Soukup)
 
Není pak divu, že podobně jako herecká profese, se i záliba v audioknihách (a dokonce i audioknižní interpretace) tak říkajíc dědí z generace na generaci. Z Otakara Brouska přes Otakara Brouska mladšího na Ondřeje Brouska. Z Jaromíra Meduny na Jana Medunu nebo z Růženy Merunkové, která se stala hlasem audioknižní slečny Marplové, na Lukáše Hlavicu, který pro změnu načítá sérii s Herculem Poirotem. „… nejvíc poslouchám se synem (Lukáš Hlavica) nebo s mužem v autě – dobře se na to soustředí.“ (Růžena Merunková) „Sám mám velké štěstí, že i moje děti rády poslouchají a vydrží třeba pět hodin. Díky tomu pak máme i společný zážitek, na což doma zpravidla není čas.“ (Lukáš Hlavica)
 
Tím se obloukem vracíme k poslechu audioknih určených dětem a potažmo ke společnému poslechu s dětmi. Totiž, kdo má rád mluvené slovo, ten vede k poslechu i své ratolesti, a tak v rodinách, kde se poslouchá, poslouchají zpravidla všichni. „Když byla moje dcera malá, dokázaly jsme audioknihy spolu poslouchat hodiny. Takhle jsme trávily mnoho víkendů, když bylo pošmourno.“ (Lenka Zbranková) „Těším se, že až kluci povyrostou a přejdeme od pohádek i k nějakým dalším vyprávěním, na které jsou teď ještě malí.“ (Michal Zelenka) Mimoděk tak můžeme doufat, že takto vzniká nová generace, která podobně jako mnozí herci, bude s láskou vzpomínat na všechny ty příběhy, které poslouchali v dětství.

A co své vlastní audioknihy?

Zatím byla řeč pouze o tom, jak interpreti poslouchají audioknihy načítané jejich hereckými kolegy. Poslouchají ale i ty vlastní? Někdy tomu tak skutečně je. Například, pokud jsou interprety nějaké audioknižní série. Pak si musejí poslechnou alespoň pár kapitol předchozího dílu, aby se dostali do příběhu a výrazu, jakým četli dotyčného vypravěče. Často u toho ale poněkud trpí. „Poslouchám jen tak kontrolně. Sám se moc poslouchat nemůžu, protože hned slyším chyby.“  (Vasil Fridrich) „Jsem vůči sobě hyperkritická, takže se obávám, že bych mohla přijít o své pracně budované sebevědomí.“ (Taťjana Medvecká)
 
Tatjana_Medvecka_studio_OneHotBook.jpg
Taťjana Medvecká vlastní nahrávky poslouchá spíše nerada (foto: OneHotBook)
 
Také herce leckdy zajímá, jak vlastně bude znít jako celek to, co načetli. Zvláště pokud se společně s kolegy podíleli na tvorbě vícehlasé četby.  „Zajímá mě, jak zní výsledná nahrávka ve vztahu k muzice, jak je to zvučené a tak podobně.“ (Igor Bareš) „Připadá mi divné poslouchat sám sebe, jenže třeba Marťana jsme dělali s Honzou Zadražilem, ale nahrávali jsme každý zvlášť a já to vlastně nikdy neslyšel vcelku.“ (Jan Vondráček)
 
Závěrem lze snad už jen říct, že stejně jako jsou čtenáři i posluchači „na jedné lodi“, jak svého času v rozhovoru pronesl zakladatel ceny Audiokniha roku Jakub Horák, tak jsou na téže lodi i posluchači a audioknižní interpreti. Spojuje je stejný nedostatek času, únava, činnosti, při kterých nejraději poslouchají, ale především radost z poslechu vyprávěných a čtených příběhů.