Zpět

Není hrát jako hrát

téma, , 10.02.2022
Herečka Eva Josefíková (foto: OneHotBook)
V čem je herectví jiné, když mají herci k dispozici jenom hlas a mikrofon? Čím se interpretace audioknihy nejvíc liší od herecké práce ve filmu, v divadle nebo dabingu? Předně je to samostatná herecká disciplína. Tak to vnímají herci, kteří audioknižní interpretaci zažívají na vlastní kůži.
Interpretace audioknihy, to je proces, při němž kromě svého hlasu nemá herec nic, čím by mohl na posluchače působit. Všechna gesta nebo vizuální charisma jsou náhle irelevantní. Jiří Dvořák, jehož hlas jsme mohli slyšet v desítkách audioknih, dodává: „Na divadle nebo ve filmu se dá spousta věcí zahrát, aniž byste to řekli. A o to je interpretace ne nutně těžší, ale odlišnější. Jen hlasem musíte pracovat s intonacemi a důrazem a stavbou české věty tak, aby to bylo nějakým způsobem barevné, aby to lidi vydrželi poslouchat.“ Krom toho, v divadle i v televizi musejí dát herci prostor také kolegům, kteří účinkují s nimi. Jsou zvyklí předávat si pomyslnou štafetu, ovšem ve studiu – zvláště při jednohlasé četbě, je to celé jen na nich samých. „I když bych to neměla říkat, na jevišti si můžete občas odfrknout, když v popředí hrají vaši kolegové nebo ve spolupráci s dalšími herci proudí energie mezi více lidmi a je rozložená…“  říká Eva Josefíková.
 
Navíc právě v divadle nebo při natáčení filmu, se herci soustředí na svou roli. Tu jednu roli. Oproti tomu je jednohlasá četba staví do hlavní role vypravěče, během které ale zároveň musejí charakterově odlišit dalších deset dvacet postav. Na herce, který s touto disciplínou není dosud sžitý, toho může být opravdu hodně. V divadle zkouší dva měsíce jednu hru, u filmu točí scény po krátkých úsecích. Ovšem při natáčení vyprávění je třeba „odinterpretovat“ mnoho různých scén během jedné frekvence ve studiu – a přitom všechny ty situace vtěsnat jen do hlasu. Navodit emoce a vjemy, které by film zprostředkoval obrazem nebo střihem. Posluchač si může vypravěče nebo postavu představovat díky tomu, jakým způsobem ji herec verbálně ztvárňuje. I to je důvod, proč mnozí přistupují k načítání s velkou pokorou. Alexej Pyško dokonce tvrdí: „Mikrofon je naprosto nemilosrdná disciplína, nejtěžší, jaká může být.“
 
Aby herci obstáli, čerpají ze svých předešlých hereckých zkušeností a dovedností, které si při studiu nebo kariéře u divadla, filmu, v dabingu nebo rozhlase osvojili. Divadlo vás učí, jak hrát vývoj postavy, že je potřeba na začátku stvořit bytost, kterou v průběhu představení necháte projít proměnou. Film vás zase naučí, jak to všechno dělat chaoticky, na přeskáčku. A pak toho můžete využít při takovéto práci, která mapuje několik let jistého komplikovaného soužití,“ říká Petra Špalková.
 
Práce pro rozhlas zase vychovala několik generací herců, které si předávaly zkušenosti i návyky rozhlasové praxe, kterou někteří později uplatňovali v dalších odvětvích hlasového herectví. Valérie Zawadská vzpomíná: Když jsem před lety začínala v Českém rozhlasu, měla jsem to štěstí, že jsem seděla ve studiu a natáčela vedle barda – Pepíka Somra. Tak jsem mu koukla do textu a on tam měl všelijaké kličky a čárky. Úplně jsem se lekla, že takhle důkladně já připravená nejsem.“
 

Herečka Valérie Zawadská jako Britt-Marie (foto: OneHotBook)

A nakonec je tu dabing, kde herec ztvárňuje svůj výkon podle předlohy. Když se dívá na obličej protagonisty, nemůže si vymyslet svoji intonaci nebo to, jak on by tu scénu zahrál, jelikož to vůbec není v jeho rukou. Postavu hraje herec, kterého má jeho český dabér za úkol naprosto věrně napodobit. Jde o to trefit se mu přesně „do pusy“. Zkrátka mnoho aspektů určují původní tvůrci filmu, kterým je třeba svůj výkon podřídit. Naproti tomu při natáčení audioknihy je tím, kdo knize dá hlas i „tvář“. V tom je tvorba audioknihy mnohem svobodnější – o to větší ale vyžaduje zodpovědnost. „Kdybych dané postavy daboval, tak uvidím, jak jsou zahrané a mohu se tomu přizpůsobit. Četba je složitější v tom, že si člověk musí představit, jak ty figury asi vypadají, jak se chovají, jaký mají charakter…“ komentuje to Jan Vondráček, přičemž Tereza Dočkalová dodává, že načítání audioknihy je zkrátka „nošení příběhů do ucha“.
 
Je tedy zřejmé, že někdo může být skvělý filmový herec, někdo dabér s letitou zkušeností, někdo exceluje na jevišti, někdo v rozhlase, ale slovy Martina Myšičky: Všichni se s kolegy shodneme, že četba je opravdu náročná disciplína. Je to velké penzum textu, je potřeba opravdu intenzivní příprava. Není se při tom za co se schovat… Ale je to pro mě velká výzva.“